Jen namátkou – kabelka se slony, kterou odmítla (byť jen na hraní) i moje malá neteř, slušná sbírka disket ukrývajících má školní veledíla a kupa papírů (účty, pojistky a další důležité doklady), kterou raději obcházím v uctivé vzdálenosti, abych náhodou nezjistila nějakou nepříjemnou skutečnost, že bylo třeba už dávno něco zaplatit a nebo že ten techničák patří do auta…Samostatnou kapitolou je šatník – nestačím se divit, jakými kousky mě byla schopná obdarovat vlastní matka, ba co víc – jaké modely jsem si byla schopná zakoupit já sama. A dokonce jsem v tom i chodila…
Neuvěřitelné množství okopírovaných papírů z mých nekonečných kurzů angličtiny už jsem se za ta léta vyhazovat naučila, přesto svých asi dvacet literárních skvostů – esejí z loňského roku – jsem dnes vyhodit nedokázala, ačkoli jsem si téměř na 101% jistá, že si v nich nikdy číst nebudu. Nicméně žádost na Mr. Robina, aby mi objednal hotel a úvahy o tom, jak nelehký je úděl topmodelky, či zda je lépe žít ve městě nebo na vesnici, poputují do nového domu se mnou.
Před porodem jsem alespoň dokázala probrat skříně u rodičů a definitivně se rozloučila s dětsvím vyhozením sešitů ze základní a střední školy. Teď trochu přeháním – zápisky ze svých osmi tříd jsem zlikvidovala možná už před svatbou. Narozdíl od mého bratra, který všechny své sešity skladoval téměř do čtyřiceti. Letos dokonce daroval svému synovci (našemu synovi) tři angličáky ze své sbírky, kterou jsem mu pravidelně oprašovala vystavenou ve vitríně ještě po dobu jeho pobytu na vysoké škole. Jeho nyní pubertální dcery si na autíčka ve svém raném věku nemohly ani sáhnout.
Ovšem proti švagrovi je i můj bratr slabá konkurence – ten má ve svém pokoji kromě výstavky pivních sklenic i desítky prázdných lahví od alkoholu a kolekci vyhořelých reklamních zapalovačů. A poněvadž nevyhodí opravdu skoro nic, ještě dnes je hned vedle sklenic k vidění prázdná krabička od pleťového krému, kterou mu zde zanechala bývalá přítelkyně už před více než dvěma lety.
Ale i já jsem dokázala skladovat ledacos – jednu dobu jsem lepila do sešitu i procvaknuté vlakové jízdenky – říkalo se tomu tuším cancák:-)
Spoustu věcí schovávám s tím, že by jejich historická chvíle někdy mohla přijít. A ona většinou přijde – s nostalgií je přeskládám a proberu se jimi právě při dalším velkém úklidu.
A tak zase něco vyhodím a jiné věci naopak nenápadně vplují na jejich místo a já si příště opět říkám, že příště už nebudu shromažďovat blbosti.