Tomášek je rozvážnější, nedělá věci, kterými si není jistý, že je zvládne, když nemá jistotu, řekne si o pomoc. Je to ale pěkný vzteklounek a to jeho vzteknání mě stojí spoustu sil, abych se z něj nezbláznila, nejspíš to má jako oblíbený sport. Už i manžu tím občas přivádí k šílenství a není pro něj tím pevným bodem, tátou, který zůstává v klidu, i když mamka zuří.
Je těžké najít způsob, jak s Tomáškem vyjít po dobrém bez vztekání, ale učím se každým dnem, snažím se poučit z chyb a doufám, že se mi to daří, protože na něj nechci pořád jen křičet nebo ho plácat po zadečku.
Mareček je sluníčko, má pořád doubrou náladu (teda momentálně mu leze zub, tak pokňourává, ale to je odůvodněné a chvilkové), je to divoch, manža mu začal říkat Maredráčku, což je naprosto výstižné pojmenování toho lumpíka. Sotva začal lézt, je ho všude plno, je neuvěřitelně rychlý a samozřejmě ho nejvíc lákají věci, které by dělat neměl a nejsou zrovna bezpečné (zásuvky, trouba…). Taky se umí vztekat, ale myslím si, že to nebude takové, jako u Tomíka, že to pomine, až bude umět říct, co potřebuje, nebo si to umět vzít. Nebo spíš doufám.
Tomík v jedenácti měsících sice nelezl, ba dokonce si ani nesedl sám, neměl ani jeden zub, ale za to říkal pár slov, ukazoval jak je veliký, papa, paci paci, kovej kovej….
Mareček leze jak drak, ale ze slůvek cíleně říká jen mamam, což je máma, jinak jen breptá. Paci paci udělal sám svýma ručičkama poprvé včera, když jsem ho přebalovala, ale abych si nemyslela, že jako bude dělat na požádání, tak hned pro jistotu přestal. Večer teda předvedl taťkovi, to jo. Pa pa dělal asi dva měsíce, teď už se mu zas nechce, asi mu to nestojí za tu námahu. A jak je veliký?? Asi ví, že hodně, tak není třeba ukazovat ;o))
Oba dva se mají moc rádi, když Mareček spí, Tomík se ptá, kdy žu se vzbudí. Když se Marek palzí v obýváku a Tomík jde do pokojíčka, poprosí mě, abych mu tam Marečka dala, že si s ním chce hrát. Samozřejmě, že ho i škádlí a bere mu hračky, ale spíš to má jako formu hry. A Mareček už se učí bránit, takže to prospěje oběma.
Marček zase když vstává po po o spaní, tak první cesta je ke dveřím do pokojíčku, jestli jsou otevřené. Když jsou zavřené, tak mě pořád sleduje, jestli už je půjdu otevřít. No a když jdu, tak nadšeně pospíchá k Tomčově posteli (neuvěřitelné, jak rychle dokáže lézt), staví se na špičky a natahuje krk, jen aby brášku viděl. Je legrační je pozorovat, jak na sebe pořád dorážejí, dělají spolu lumpárny a kočkují se. Takové chvíle jsou nejhezčí.
Někdy je to se dvěma dětma boj, ale ne o moc větší, než s jedním. Donedávna jsem měla výčitky, že se Majovi nevěnuju tak moc, jako jsem se věnovala Tomíkovi, nedělám s ním tak často tolik věcí, které bych chtěla, nemám čas jen na něj. Ale když je vidím, jak spolu řádí, tak vím, že Tomík mu to mnohonásobně oplatí. Tak si přemýšlím, jestli je pro dítě větším přínosem sourozenec, nebo mít rodiče jen pro sebe…..