Na tom by nebylo nic divného, kde kdo má dnes auto a řídí.
Dokonce – jak sleduji – stalo se trendem poslední doby – dodělat si papíry na auto…Já si papíry na auto taky udělala. Ale je to bezmála 20 let.
Dělala jsem si řidičák, jako moji sourozenci, jaksi preventivně. S vědomím, že nikdo v rodině auto nemá a kdoví, jestli a kdy bude mít. Ale řidičák se může hodit. Třeba až se budu někdy ucházet o místo.
Absolvovala jsem autoškolu, včetně zkoušek (no, to taky byla story….) a byla celá natěšená.
Měla jsem štěstí – rodina mého tehdejšího přítele měla doma auto, staré MB. Párkrát jsem to zkusila a mé nadšení mě opustilo. S tímhle autem měli problém jeho majitelé – poměrně zkušení řidiči, natož já, čerstvý „absolvent“ autoškoly.
Pak se tohle MB vyměnilo za Š105, ale v mém případě žádná velká změna.
Už v autoškole jsem byla známá jako nervák (můj učitel už mi před zkouškou říkal, ať si dám panáka, ať prý jsem klidnější). Teď to nebylo lepší.
Tak jsem tak nějak ten řidičák odložila.
Asi o pět let později – už v práci – mě kolegové ponoukali, ať si za ten volant sednu, ať si to zkusím, že to bude dobré – nenašla jsem odvahu.
Sice jsem pravidelně absolvovala školení řidičů-referentů, ale to bylo tak všechno.
Teda manža jednou učinil pokus, tak trochu lstí – jednu letní sobotu jsme vyrazili na nákup do supermarketu. Když jsme nákupní tašky nakládali do kufru, manža jen tak mezi řečí utrousil, že jedem na parkoviště za město, že si to zkusím – ztuhla jsem. Já potřebuji tak trochu psychickou přípravu a on na mě takhle. Navíc jsem ani neměla nejvhodnější obuv – korkáče s širokou platformou.
No – zkusili jsme to, ale s nevalným úspěchem – já se utvrdila v pocitu, že skutečný řidič ze mě nikdy nebude, manža se sice držel, ale viděla jsem na něm, že má co dělat.
A pak jsme koupili domeček mimo město.
Já se vrátila do práce, holky nastoupily do školky.
Dojíždění v kombinaci autem s manžou/autobusem by mi nevadilo, ale bohužel zastávku autobusu máme ve městě poněkud z ruky – tedy s malými dětmi. A čekat na manžu, až ošetří všechny pacoše a pořeší svoji administrativu – bylo to dlouhé. A to holky chodí do školky, nemusí dělat úkoly. Nemluvě o tom, že dostat ráno manžu do auta a vyjet – téměř nadlidský úkol. Kolikrát jsem musela ráno od auta do práce doslova letět, abych nepřišla pozdě.
Nemluvě o tom, že jsme byly s holčičkama na manžovi s autem dost závislé. Když odjel, nejenže jsme se samy nemohly někam vydat, ale horor jsem zažívala i při náhlých chorobách holčiček, kdy bylo vhodné vyhledat pomoc lékaře (třeba o sobotní noci).
Stále jsem se upínala k myšlence pořídit malé vozítko a oprášit si řidičák.
Až se mi poštěstilo – nechala jsem si vyplatit stavebko (ještě kvůli něčemu jinému), vybrala auto.
Domluvila jsem si kondičky – absolvovala jsem 10 hodin (ale před tou první jsem si fakt nedokázala představit, že já, že JÁ BUDU někdy řídit).
Pak jsem se domluvila s instruktorem, že s ním absolvuji ještě jednu jízdu, už svým autem.
Jenže jak stálo v garáži, jak s ním nikdo nejezdil, chcípla mu baterie, putovalo do servisu a já tu jízdu s instruktorem zrušila.
A jak probíhala moje skutečná premiéra?
V pátek jsem si už sama musela odvézt auto ze servisu domů. Druhý den – v sobotu – nás manža posadil do auta a jely jsme do Sokolovny na vystoupení Michala Nesvadby z Kouzelné školky.
Po cestě mi to chvílemi řvalo, chvílemi chcípalo a dělala jsem jistě i spoustu jiných konin, ale město asi bylo díky tomu zmiňovanému představení plné chápajících rodičů (matek), takže všichni se tvářili tak chápavě. Nikoho jsme nesrazily, nikde jsme nehavarovaly.
V pondělí jsem už jela sama do práce, od té doby tak jezdím furt.
Zpočátku jsem každé pracovní ráno měla nevolnosti jako před nějakou zkouškou – představa, že musím dojet na čas, musím najít místo k zaparkování… To trvalo asi čtyři týdny. Zajímavé je, že když mě čekalo řízení o víkendu, žádné takové nevolnosti se nedostavily…
A tady by mohlo mé povídání skončit.
Ale nekončí.
Nejezdila jsem ještě ani čtyři týdny, když si manža s konečnou platností urval meniskus. Domluvil si operaci v jednom specializovaném zařízení, ve cca 40 km vzdáleném městě. Tam že se může dovézt sám, ale zpátky rozhodně ne (pouštěli ho už v den operace).
Takže jeden den jsme jeli tam – a tam si to manža, v mém autě, sám odřídil – aby nebyl nervozní. Zpátky jsem už musela jet sama – s holkama.
Druhý den – v pátek – jsme zas jely tam, pro tatínka. Chytla jsem zrovna dopravní špičku, cca 10 minut popojíždění na jedničku (to se nechválím – mluvím o rychlosti).
Měla jsem hrůzu z jízdy s manžou vedle sebe, ale kupodivu mě docela chválil, že jedu pružně a odvážně (jela jsem předpisově, ale furt se na nás zezadu někdo lepil, předjížděl).
O víkendu jsme pak jeli na rodinnou sešlost, opět jsem řídila, ale to už spíš jen pro jistotu – manža už by to zvládnul.
Vezli jsme hodně věcí, takže jsme jeli manžovým kombíkem. No bylo to zcela jiné. A to už začaly i manžovy poznámky – přidej, šlápni na to, přeřaď, podřaď si…. Kolikrát jsem měla sto chutí manžu vysadit v polích…. Přežili jsme.
Pro dokreslení – holčičky, když si můžou vybrat, jedou radši se mnou (ale to bude spíš o mně jako matce, než o mně jako řidičce). Zpočátku mi Any říkala, že jedu jako malý vyspinkaný hrošík (= jedu pomalu). Když mi to občas chcíplo (fakt čím dál tím míň), řeknou mi „mami – ty truhlíku“. V poslední době mi Lu říká „Mami, šlápni na to! Víc plynu!“ (naučeno od tatínka).
Ale lepším se – už mi to nechcípá furt, jen občas. K nám, po úzké klikaté silničce, už nejezdím padesátkou, ale tak sedmdesát až osmdesát. Když musím, vycouvám na parkovišti i z místa, kde bych to do sebe tak před měsícem ani neřekla. A ani u toho nejsem tak nervozní.
Omlouvám se tímto všem, kterým jsem v posledních několika týdnech až měsících mlžila – nechtěla jsem prostě ten svůj návrat do stavu řidičského zakřiknout.
No a dovolenkové parťačky, teď už je vám jasné, do čeho jsem se s tou naší výpravou v polovině července uvrtala.