Tak jsem to zkusila. Můj první závod byl 25 km, bylo docela sucho, krásné teplé počasí. Já byla nervozní, co od toho mám vlastně čekat. Kudy pojedu? Dojedu to vůbec? Jediné co jsem věděla, že nás bude něco kolem 300 závodníků (na jiných závodech jsem se setkala i s 800, 900 závodníky) :-O a že se nejezdí po silnici, ale v terénu. Co to znamená? Že se jezdí v lese, na poli, po louce, po kamenných, pískových, šotolinových cestách, občas se přejede nějaký brod, který laici jako já neprojíždějí se suchými botami, občas jsou přes cestu kmeny stromů, klacky, kameny apod. No zkrátka není to procházka růžovou zahradou, nejede se po krásné rovné asfaltce. Ale o tom to je, to je ten správný adrenalin a odreagování.
Ale abych se vrátila k tomu prvnímu závodu. Stála jsem na startu a pořád čekala nějaký výstřel nebo něco podobného, který bude znamenat, že můžeme vyrazit. Nic takového jsem ale nezaregistrovala a najedou se celý peleton přede mnou rozjel. Tak jsem nasedla též a vydala se vstříc nástrahám budoucích 25 kilometrů vedoucích kdoví kam. Po prvním kopci jsem myslela, že bude po mě. Ale ten nádherný výhled, který mě nahoře čekal, mě tak nějak dodal sil a já mohla pokračovat. Bylo to dlouhých 25 km, v cíli jsem sotva slezla z kola, ale i když jsem byla šíleně fyzicky unavená, tak i zároveň psychicky odpočatá. A výsledek taky nebyl zas tak špatný – na první závod jsem se musela pochválit.
No a tak pokračovaly další a další závody, některé jednodušší, některé náročnější. No abych to moc nenatahovala, jsem ráda, že jsem se do toho dala, je to úžasný relax a odreagování, i když si člověk občas sáhne až na dno sil. Ale je znát, že spininková „praxe“ je k něčemu dobrá a první sezonu jsem i úspěšně absolvovala získáním poháru za 1. místo v dámské kategorii v našem týmu 🙂
Teď už jen sehnat na příští sezonu lepší a kvalitnější kolo a hurá vstříc dalším šťastným kilometrům.