O naslouchání

Jdu po ulici a přede mnou ťape malý klučina. Za jednu ruku ho drží maminka povídající si s kamarádkou. V druhé ruce prcek drží plyšáka…Trošku se zarazím, ještě jsem od nich daleko, ale i na tu vzdálenost slyším, jak chlapeček monotónně opakuje: “Já nevidím, já nevidím, já nevidí…“Trošku mě to zmate, nevím, co si tom myslet… a když předcházím jejich malou skupinku, hodím po něm okem… a musím se smát:) Ne, on není slepý, to jen má až pod nos spadený šátek proti sluníčku a maminka zabraná do hovoru nevnímá… Míjím je – pospíchám, ale chlapečkovo „já – ne – vi – dím – já – ne – vi – dím“ už začíná znít docela rezignovaně, tak mi to přeci jen nedá, zastavím, chvilenku počkám a maminku na „oční“:) problém upozorním…

Vzpomínám si…mamka mi vyprávěla, jak vysílali ve dvě v noci na nějakém satelitním programu seriál o malířích. Můj táta pořad sledoval a jeden díl ho zaujal natolik, že to prostě „nevydržel“ a musel se o dojmy z něj podělit, a to hned…v ty dvě hodiny v noci šel vzbudit mou mamku a třináctiletou sestru, aby se honem:) šly podívat…Kroutila jsem nad tím hlavou:) a jen se zeptala:“A vy jste vážně šly?:)“ Sestra odpověděla: “Šly!…ale vzaly jsme si peřiny a stejně u toho usnuly. Ale on měl stejně radost!:)

Večer, až mě Petr začne nadšeně přivolávat, abych se honem honem přišla podívat, jaký poklad:) objevil, určitě si na chlapečka vzpomenu…a protože naléhavost a nadšení v jeho hlase bude opravdu veliké:), odstavím cibulku a běžím honem honem:) se mrknout.

Protože – upřímně: Co kdyby jednou, až zase budou „ti naši miláčkové doma“ překypovat nadšením:), řešit svoje velké (i když pro nás třeba “malé“) starosti, dožadovat se naší pozornosti…tak, co kdyby na nás nezavolali?
Co bychom si bez nich vlastně počaly…Ale co to píšu? Opravuji „i“.I maminky, manželky a babičky chtějí být občas vyslechnuté, vyslyšené a pochválené:) – týká se to zkrátka všech….No, zkusím si na to tedy také vzpomenout, až nebudu vědět, kam dřív skočit..a…přeci zkusím vyslechnout:)