Tohle všechno jsem předem nastudovala a už jen vybírala firmu, od které si zážitek necháme zprostředkovat… Trochu mi ale mé plány zhatil zdravotní stav mého miláčka, když se totiž po hlavě (jak taky jinak) vrhl na golf. Netušila jsem totiž, že dříve než mi slavnostně ukáže zelenou kartu, bude v rukou třímat lékařskou zprávu a z živitele rodiny se stane paragraf s vyhřezlými plotýnkami… Jinými slovy, sport, který začínají hrát i důchodci, mi z chlapa v nejlepších letech udělal téměř ze dne na den invalidního důchodce… 🙂
Každopádně i ve mně je patrně kus bláznovství, zariskovala jsem a poukaz nakonec objednala s tím, že se snad během následujícího půlroku partnerova záda umoudří a jízdu v obří bublině bude moci absolvovat…
Když ve štědrovečerní atmosféře partner rozbalil nazdobený balíček a přečetl si obsah dárkové krabičky s věnováním, málem spadl ze židle… Po chvilce zvažování slov jen mírně pozvedl obočí a vydechl: „Ty mě chceš vážně zabít, co?“ 🙂
Týdny ubíhaly a přišlo jaro, tedy čas, kdy bylo možné konečně využít dárkový poukaz. A my jsme vyrazili na místo konání, nepříliš vzdálenou lyžařskou sjezdovku zvanou Šibeniční vrch. Už ten název „kopečku“ v člověku vzbuzuje klid, že? 🙂 Na místě samotném už čekala partička mladíků a postupně se trousili další a další objednaní adrenalinoví zájemci, třímající v ruce tutéž červenou dárkovou krabičku… Po zběžném shlédnutí se jeden z objednaných zájemců zeptal žvýkajícího kluka, jestli ta síť, co je roztažená ve spodní části kopce kutálející balón skutečně zachytí. Prý by nerad skončil v tom rybníčku, který plynule navazuje na dojezd… Kluk lehce zvednul oči, kouknul na síť, pak na pána a povídal: „No, zatím nikdo neprojel. Ale třeba budete první…“ 🙂
S naším taťkou to ale ani nehnulo, když se po zastavení v obrovské síti odpoutal a vylezl ven, jen krčil rameny a zklamaně povídal: „Nic moc…“ Protáhnul záda a zhodnotil: „Záda asi dobrý. Tak já jdu zase nahoru na druhou jízdu… Teď pojedu hlavou napřed!“ A odkráčel…
Druhou jízdou si trochu spravil chuť a když z koule vylezl, vypadal o něco nadšenější. „Hlavou napřed to bylo lepší. A teď do mě drcli víc a to byla dobrá motanice!“ 🙂
Víc jízd zaplaceno nebylo a tak byl náš prcek rád, že se mu taťka zase vrátil, nikam už nemizí a všichni společně jsme mohli jít do blízkého srubu na kafe a z venkovního posezení sledovat další vykutálené kutáleče… 🙂
Jen mám trochu obavu, že toho adrenalinu bylo nejspíš málo a v budoucnu nás čeká patrně tandemový seskok… 🙂