Ale jakoby té bolesti v břišní oblasti nebylo dost! Zjišťujete, že Vás bolí i svaly, které běžně záměrně neposilujete – v obličeji. Hlavou Vám lehce problikne útržek informace ze školní učebnice, že křeč žvýkacích svalů je jedním z příznaků…. Ale čeho? …. Už si vzpomínáte! Tetanus! Kdy jste to byli na posledním přeočkování? Po zjištění, že podobnými příznaky trpí i někteří Vaši nejbližší – partner, rodina, kolegové, známí, spolužáci – začínáte propadat panice… Spěchám Vás uklidnit, existují dvě vysvětlení:
Vysvětlení první (pokud jsi pesimista) – zřejmě jsi přenašečem ošklivé a nakažlivé nemoci – je třeba vyhledat lékaře – (neprodleně!) a tím zabránit jejímu šíření..
Vysvětlení druhé (pokud jsi optimista) – včera jsi se dobře bavil/a, smál/a, za břicho popadal/a, …takže se nelze divit, že inkriminované svaly bolí… když jsou tak dobře procvičené..
No, schválně! Nikdy se Vám nic podobného nestalo?
A co třeba recese? Apríl? Recesi mám moc ráda! Na svou obhajobu musím dodat, že ji dávkuji pouze „spřízněným duším“:)… takže pokud jí nejste, prosím, tento odstavec přeskočte… Jeden čas jsem pracovala pro mou kamarádku (spřízněnou duši)… a někdy už byl vážně čas na pauzu… Odpojila jsem sluchátko od pevné linky a přinesla ho k mé kamarádce do pracovny se slovem označujícím volající osobu (pán, co s Tebou bydlí)…
Pro dokreslení musím říct, že jsme – s mým „maličkým“ přispěním:) – udělali spoustu práce, takže koncem dne jsme byli všichni vážně trošku mimo, takže mě nijak nepřekvapila kamarádčina reakce, kdy přiložila toto klasické telefonní sluchátko k uchu (vybavuje se mi Mach a Šebestová) i jala se rozmlouvat se svým manželem… Když tento neodpovídal, lakonicky pronesla „vypadl“, hodila „mobil na stůl“, načež se únavou svezla do křesla…
Jindy u mě její manžel zanechal vzkaz, že se po ní doma opakovaně shání pan sládek (mimochodem – to malé „s“ je správně, znáte přeci toho pána, který vaří pivo:)… a ať mu tedy zavolá na přiložené číslo… První, co kamarádku napadlo, bylo, že někde něco někomu slíbila… a v tom frmolu na to zapomněla… Černé svědomí ji přinutilo okamžitě telefonovat… V telefonu se jí ozvala paní se slovy „klinika“…. V duchu si připomněla, že se má shánět po panu Sládkovi a v kombinaci s „klinikou“ mu ihned přidala i titul… „Dobrý den, chtěla bych hovořit s doktorem Sládkem“… pan Sládek naštěstí nebyl přítomen, takže kamarádka přislíbila, že se ještě ozve (v duchu doufajíc, že se zatím rozpomene, co mu to slíbila)… Jen pro vysvětlenou – telefonní číslo bylo sice na „kliniku“, ale na 1. pivní kliniku“ – hospodu (Uznejte, není to krásné – manžel odchází „na jedno“ se slovy „jdu na kliniku“. Musím dodat, že pan majitel byl Sládek s velkým „S“, ale to prý byla náhoda…
Pár let zpátky můj Petr při absolvování jedné návštěvy u známých dostal dárek. Byla to nevelká krabice pečlivě převázaná mašlí. Byl to dárek-překvápko. Slíbil, že krabici otevře až doma… Trošku jej vyváděly z míry dírky ve víku krabice – domníval se, že je to jasné znamení života uvnitř krabičky… Nicméně známí ho uklidňovali, že se vůbec nemusí bát, dokonce – kdyby doma shledal, že dárek uvnitř je pro nás nevhodný, může ho vrátit… Petr přes ujišťování, že dírky ve víku opravdu, ALE OPRAVDU! nejsou dýchacími otvory, krabici opatroval jako oko v hlavě celou cestu, sem tam dárek šišlavě:)oslovil „vřelým“ slovem….. to vše, aby doma rozbalil počítačovou myš…
Mimochodem, tato myška je putovní – naší malé neteřince jsme při poslední návštěvě přivezli právě inkriminovanou myšku… Když si od nás přebírala proděravěnou krabic (dírky jsou nutné! – aby se jí dobře dýchalo:), její rodiče nás probodávali pohledem… Po vybalení a při pohledu na myš od počítače si oddechli… a hned začali přemyšlet, komu by ji „darovali“:)
Zajímalo by mě jestli někdo z vás také „drží Apríla“? Já jsem dala mému Petrovi na Apríla kapelu – koupila jsem mu ve zverimexu 5 cvrčků do krabičky… (nebojte vypustili jsme je v parku…)
A co nás rozesměje jinak? Osvědčení – Cimrmani (pozitivní a optimističtí jsou už jen ti lidi, kteří se na jejich CD nahlas smějí, ba přímo řehtají… přímo si vybavuji jedno místo, kdy nějakému pánovi z publika něco opožděně dojde a je „to“ tak silné, že si nemůže pomoci a neustále vyprskává smíchy), Monty Python (skvělý „Život Braiena“), Bára Hrzánová a „její“ Hrdý Budžes, Červený trpaslík, nepřekonatelné české klasiky – Limonádový Joe, Adéla (která nevečeřela), Kulový blesk, Což tahle dát si špenát, neuvěřitelný Burian, Marvan…
Každý tomu říká jinak… humor, vtip, legrace, sranda… a každého také oslovuje jiný druh… Moje máma, když s námi shlédla Adamsovi (vážně je poctivě odkoukala), konstatovala: „Bylo to hezký, že?!“… Ale já dodávám – jen tak mimochodem – ani jednou se nezasmála:)… Ale… no, a co? Má prostě jen jiný druh humoru… Když prý v některých zemích promítali „našeho“ Limonádového Joea, lidé na něj chodili jako na western a nadsázky si „jaksi“ nevšimli… Prostě hezký western!:)