Když Karolínka přijela z nemocnice domů, dostala do postele hromádku přání a přáníček k uzdravení a k narozeninám. Pečlivě je rozdělávala, pročítala, kroutila přitom spokojeně hlavou, ale nekomentovala… až večer, když se k nim ještě jednou vrátila, spokojeně pronesla: „..na světě je tolik lidí, co mě má rádo! Že?“:)
Výsledky ukázaly, že Karolínka sice není zdravá, ale naštěstí u ní nepropukla nemoc, které jsme se všichni od prvních příznaků nemoci báli…I tak musela zůstat ještě pár týdnů doma a nemohla do školy..
Uběhly dva roky a Karolínka zase onemocněla (tentokrát to byla „jen“ chřipka)…a jednoho dne se u nás doma objevila její třídní učitelka se slovy, že chce Karolínce popřát brzké uzdravení…Karolínka právě spala, tak paní učitelka dala mojí mámě do dlaně pár kamínků, aby je po probuzení předala..prý na oplátku..Paní učitelka vysvětlovala, že když se ona vrátila do školy po nemoci učit, dostala od dětí spoustu kytek…Karolínka si prý počkala na konec vyučování a vysypala paní učitelce na stůl plnou hrst kamínku..prý těch nejhezčích, co pro ni našla:) Kameny (a šutry a šutráky – jak říká bratr:) si dáváme i dnes..a včera, když jsem otevřela dopisní schránku, vypadla z ní obálka a v ní usušený čtyřlístek…podle razítka od Karolínky…nebo od mojí neoblíbenější švagrové (mám zatím jen jednu:) – asi právě plela záhony)…jen tak mě napadlo…na světě je tolik lidí, co mě má rádo!:)
A co vy? Posíláte si ještě přání poštou? Také míváte ten příjemný pocit „těšení se“, když ve schránce najdete ručně nadepsanou obálku? Dostáváte květiny jen tak? A dáváte je? Děláte si radost jen tak?