Co se vám vybaví, když se řekne – branný den? Jestli jako mně – chrochtající maska, pláštěnka, igelit, granát, vzduchovka, vyčerpávající běh, nesmyslné plazení nebo nezastavitelný pubertální smích, pak čtěte dál…
Dneska přišla dcera ze školy a už ve dveřích prohlásila, že měli cvičný poplach. Vyprávěla, jak se u toho nasmáli, co všechno teoreticky řešili, od průjmu až po …
Poslechla jsem si vyprávění a řekla:
„Milá dceruško, to víš prd, to za mého mládí…“ A už mně fantazie pracovala na plné obrátky a začala jsem vyprávět zase já.
Vše začalo ráno v osm hodin, kdy jsme všichni nafasovali ve školním skladu svoje plynové masky. A jelikož nám rostly držtičky, bylo nutné všem pěkně změřit rypáček a nafasovat masku novou. Pamatuji si, že samotné čištění bylo zábavné, mýdlo na sklo končilo povětšinou všude možně, ne na skle očnic masky. A nikdo si masku nedokázal nasadit tak, aby plnila správně funkci. Přičemž jsme poslouchali uštěpačné poznámky soudružky učitelky, že tímto stylem už bysme byli mrtví.
Když se konečně maska patřičně naleštila a skoro každému se podařila nějakým způsobem nasadit na hlavinku, následovalo opětovné složení do brašny a vyšlo se do lesa.
A nyní přichází vůbec nejlepší část výcviku a to běh na čas v „plné zbroji“. Oblékli jsme na sebe pláštěnku, narvali na nohy igelitky, na ruce také, masku na hlavu, šátek… opravdu paráda, když na vás sálalo slunce a bylo horko k padnutí! Učitelka vše důkladně zkontrolovala a běda, komu nezakrývala igelitová clona celý povrch těla! A že nás takových byla většina! Jeden měl pláštěnku nad kolena, druhý tak malé igelitové sáčky, že mu čučela půlka zápěstí, další zpuchřelé gumičky, které praskly, sotva se trošku natáhly, takže nebylo čím upevnit igelit na nohách. S igelitkou na nohy to měl problém snad každý, jehož rodiče nejezdili do NDR, a tudíž měli jednu hodobožovou igelitku, kterou si maminky střežily jako oko v hlavě a rozhodně nám ji nechtěly půjčovat na běh v lese. Sehnat dostatečně velký igelit, který by šel na botu nasadit, byl prostě neřešitelný problém. Ještě tak v první třídě, na ty pidi nožky, ale zkuste narvat na hnátu osmáka sáček o rozměru 20×20 tak, aby dosahoval alespoň do půlky lýtek a to ještě v tom případě, že měl žák hodně dlouhou pláštěnku!
Fakt, že v horkém parnu bylo v masce nedýchatelno a v igelitech se běhalo neskutečně špatně, nikdo nebral v potaz, takže na povel jsme se dali do běhu a jediným úkolem bylo za prvné – chránit matinčiny igelitky, za druhé – nepřizabít se, za třetí – držet se pravidla, že když už se směju a nemůžu to zastavit, dělat alespoň, že to není smích, ale výraz posledního tažení před kolapsem.
Tuto událost si nenechaly ujít ani maminky s kočárky či důchodci, co jen tak postávali po lesních cestách, někteří nevěřícně zírali a jiní také umírali smíchy. Ono taky vidět takovou bandu, která funí s chrochtající maskou na hlavě, obalenou do igelitu, to muselo být žůžo. Docela se divím, že se nás děti nakukující z kočárků nebály, nebo třeba i ano, to už si opravdu nepamatuju. Zajímavé je, že si nepamatuji žádného učitele, kterak by se smál, že by to brali všichni tak vážně? No, asi ano! Třeba za bezproblémové zvládnutí branného dne dostávali od angažovaného ředitele zvláštní odměny. 😉
Moje maminka, vždy když mě na cvičení vypravovala, neochotně vytahovala svoje ušetřené igelitky, trousila nepublikovatelné poznámky a kladla mi na srdce, že rozhodně nemám učitelce tlumočit názor rodičů. 🙂
Určitě branný den obsahoval i jiné, jistě užitečné činnosti, jako třeba zdravovědu, střelbu, hod granátem, ale je zajímavé, že nejvíc si pamatuji opravdu jen ten pocit zapařenosti po běhu a chrochtání masky spolužáka Vaška.
No uznejte, nemáme my na školní léta pestřejší zážitky? I moje dcera, když jsme se dosmály, uznala, že proti tomuto je výběh před školu v papučích slabým odvarem.
A co vy? Kdo si také ještě na tyto akce pamatujete? 🙂