Jenže ať se rybičkám dařilo sebevíc dobře, na pomazlení moc nejsou a tak jsem začala žadonit o další zvířátko.
Morče máma nemohla psychicky unést a tak co nevidět putovalo k babičce a dědovi na Šumavu. Pochopitelně ne do chalupy, ale do králíkárny. Vedlo se mu dobře do té doby, než přišel králičí mor a očkování neočkování, vychcípali všichni králíci ve vsi, včetně mého morčete.
A já zase dělala smutné oči, až jsme si pořídili andulku. Krásný žlutý andulák jménem Kubík. Létal mi na povel na rameno, na prst, jen mluvit se nenaučil. A jednoho dne, nevím, co ho to napadlo, našel si mezeru mezi záclonami a pootevřeným oknem vyletěl ven a už se nevrátil. Moře slziček zastavila koupě nového, tentokrát tyrkysového Kubíka.
Po něm přišel ještě Kubík No.3, byl tmavě modrý a byl nejspíš z řádu ptáků nelétavců. Měl trvale otevřenou klec, když chtěl, vyšplhal si nahoru a důležitě se procházel po své drátěné střeše. Když chtěl na sebe upozornit, snažil se ke mně doletět, ale nikdy se mu to nepodařilo, vždycky jen klesal směrem k přistávací kobercové ploše. Nahoru jsme ho museli vždycky zvednout, sám by se tam nedostal. O lidech by se řeklo, že jsou handicapovaní. A Kubík byl náš handicapovaný nelétající chodec. 🙂 Ale zlatý! Seděl mi na rameni a jazýčkem lechtal na krku, zobákem mi přebíral vlasy, řetízek na krku, dokonce se mnou občas jedl z jednoho talíře. Nejradši měl polívky a bramborovou kaši. No, dobrá. Asi byl trochu obéznější, a proto ho ta křidýlka nechtěla unést… A protože nebylo třeba se bát, že by nám uletěl, chodíval se mnou i na balkón. Bydleli jsme v osmém patře a já mu vždycky z legrace říkávala: „Kubíku, nechoď na kraj, ještě spadneš. Víš přeci, že neumíš lítat!“ A on poslušně přišel a skočil mi na nabídnutý prst. Jednou se zase v klidu procházel po balkóně, on ani já nic zlého netuše. Jenže tu se z vedlejšího balkónu od sousedů vynořila kočka a ta Kubíka tak vylekala, že uskočil, šlápl do prázdna a padal dolů. Máchal křídly seč mu síly stačily, až přistál na nožky a zobáček na parkoviště před panelákem. Okamžitě jsem běžela dolů, srdce mi tlouklo a na parkovišti jsem vyvolávala jeho jméno. On mi cvrlikal na odpověď, schovaný pod jedním ze zaparkovaných aut. Šokovaní kolemjdoucí se pozastavovali nad tím naším divadlem, což chápu, něco takového se často nevidí… 🙂
Léta utíkala a návštěvy králíkárny u babičky na Šumavě se pro mě stávaly čím dál větším utrpením. A já ve svých dvaceti letech navštívila alergologa, který mi sdělil krutou pravdu, těžkou alergii na kdeco, zejména na králičí srst, psí, kočičí, peří, neměla bych prý pěstovat ani roztoče… 🙂
A tak když jsem zase začala toužit po mazlíčkovi, tehdy do mého prvního samostatného bytečku bez rodičů, řekl mi (dnes už bývalý) přítel: „Tak proč si nekoupíš hada, když o něm pořád tak básníš?“
A alergie? Coby, nic. Vždyť náš Osvald nemá ani srst, ani peří… Ale mazel je. A velikej… 🙂