Ráno vstávám první a budím všechny. Podle nálady – buď vstanu o půl hodinky dřív a proběhnu sprchou (občas se do toho zamotá dcera, která vstává sama a okupuje koupelnu). Tak tedy vynecháme sprchu a tím i oblíkání, protože obléknout si čisté prádlo na neosprchované tělo – no fuj. Ale ne pro zbytek rodiny – to jen já jsem ten, co nedodržuje onen zákon čístota půl zdraví, špína celé…Začíná to většinou buzením Jeníka na učiliště – to je nejméně pět návštěv u jeho postele s tím, že to nestihne, udělat mu kafe s mlékem a 4-5 lžičkami cukru, od jisté doby, co pořád remcal, si ho sladí sám. Vyrazí buď deset min. před odchodem, vlítne do koupelny, osprchuje se, když se dobře daří, jindy se jen ohne nad vanou a umyje si vlasy, nafénuje se, vsune do špinavých, cigaretami atd. načichlých kalhot, trika, mikiny, osladí si kafe, šoupne ho do sebe na tři tagy, hodí do kapsy sváču a dvě minuty před odjezdem padá na bus. Kupodivu to vždy stihnul.
Ve chvíli, kdy odchází, to je před půl sednou, budím Petra a prcka. Tedy – prcka začínám budit už ve čtvrt. A když to zopakuji tak po patnácté v minutových intervalech, posadí se na postel. Celý jeho otec – než by vstal o minutu dřív, vždy vstával přes rifle, košili a seděl v autě dřív, než se kluci obuli – ovšem oni vstávali již v šest, on v sedm patnáct. Ručička hodin dorazí k půl sedmé, z postele se vykulí Petr, hupsne do také hnusně smradlavých oblečků a ještě se zavřenýma očima spouští icq a hledá svou ranní kávu.
(podotýkám, že to nejsem já, kdo je naučil ráno pít kávu, neslučuje se to s mým názorem, ale hoši to vyžadují).
Ve třičtvrtě na sem je konečně prcek tak nějak ve fázi oblékání. Chci-li jej dostat obden pod sprchu, musím být velmi důrazná a zkazit si celé ráno tím, že mu nedám pokoj a přes jeho brblání se přenáším mlčením a jinak se důrazně snažím jej dokotoulet do koupelny. Je-li oblečen ve třičtvrtě, většinou si jde zkontrolovat tašku, něco přidá, něco ubere, spíš přidá a já zuřím, protože tam má všechno a taška doslova praská a stále ji opravuji. Pak je najednou za pět sedm a prcek usedá ke snídani, kterou mu neustále musím vnucovat, ačkoli dřív jsme snídali všichni dohromady (to když chodili na základku všichni) a bez snídaně si kluci nedovedli představit den. Petr mezitím shltne snídani a stále si píše na icq.
Je sedm a oba musí odejít, aby jim neujel bus, jeden jede pět minut po sedmé, druhý o deset minut později a pak už nic. Jít pěšky je především pro staršího nepřekonatelná překážka. Když byli menší, chodili pěšky v dešti, sněhu a bylo jim fajn. Je sedm pět a prcek shání nějaké věci – pravidelně. Buď nemá čapku, nebo mu chybí cvičky na TV, nebo nemá správnou mikynu atd. Takhle zuby – to není čas, umýt se? Pokud není pod sprchou, leda deštěm.
Ráno vstávám každý den s tím, že začíná nový den a že bude lépe, než včera. Ráno s mými drahoušky mě většinou tak vyčerpá, že to, co mám naplánované, mám chuť odsunout. Nejhorší „kazič“ mé nálady je právě prcek. Musím hodně opatrně volit slova a tón, i když mám chuť ho roztrhnout jak housenku, protože všechno musím opakovat stokrát, pořád na něj musím koukat a pořád jej k něčemu ponoukat. To je fakt námaha. Mám ho moc ráda, stejně jako ostatní, ale ranní anabáze ve mně někdy vzbuzuje choutky udělat z něj čtyři sádrový trpaslíky.
Úderem sedm nula pět vyskakuje Petr od počítače, chytí tašku, hupsne do bot a mizí rychlostí blesku. Prcek je zvyklý, že jej vyprovodím až k hlavním dveřím našeho domu, dám mu pusu a když si neodpustím ono – a nezlob ve škole, koukne na mě hrozně uraženě a odejde. Nakonec stejně zamává.
Padne na mě taková úleva, jako bych složila vagon uhlí.
Teď je ta pravá chvíle na snídani a kafíčko. I když si ho dělám už s prvním synem, dávám si další nebo dobrý ovocný čaj a něco dobrého k tomu. Někdy jen tu tekutinu a pomalu si to užívám. K tomu si říkám, že zítra bude zase líp.