„Ta věž už dlouho nevydrží, měli bychom mu to zakázat“, konstatoval dnes po obědě naštvaný manžel a viníkův otec.
Byla jsem bláhová a věřila staromilským řečem o tom, že dítě nepotřebuje k radosti a hrám krásné, barevné a drahé hračky, neboť klacík se zbytky hadříků podnítí jeho fantazii a v mysli mu ožije nádherná panenka. Dětské hry ale začnou být záhy odrazem světa dospělých a hračka, tj. rodiči opomíjený předmět, zůstává ležet zapomenutá v koutě a dítě se zmocňuje těch krásných skutečných věcí, které tak zajímavě hrčí, hučí, syčí, blikají, bublají, cinkají, hřejí, foukají, hrají i mluví. Řeč je o samozřejmě o přístrojích.
Začalo to nevinně – vysavačem. Libáska začal přitahovat takřka magicky a postupně prozkoumal každičký jeho detail. Zjistil, kde se zapíná, kde se navíjí šňůra, kde správně vsunout prstík a otevřít. Díky Libáskovi vím, kde máme sítko u pračky a jak se otvírá. Na návštěvě u kamrádky, zvládl tehdy asi tři kroky, došel ke sporáku a pustil nám plyn. A to znal z domu jen sklokeramickou desku, jejíž senzorické ovládání, jak jsem brzy zjistila, odkoukal taky. Věž a její funkce by mohl Libásek směle doučovat babičky i dědy a DVD spustil dřív než já, vždyť to znáte…
V duchu jsem si promítla naše každodenní činnosti a došla k závěru, že kartu z digitálního fotoaparátu strkám do čtečky a do počítače mnohem častěji než vařečku do mísy. A tak není divu, že se nám už viklají všechny porty a onehdy jsem jen tak tak přerušila instalaci reklamního CD, které Libásek vylovil ze svých zbytečných pokladů a dal ho tam, kam patří. Včera jsem si fénovala vlasy a vzápětí už schla i medvědova srst. Obvykle se Libásek spokojí s náhradním zdrojem a zapojením, poslouží mezera nebo úchytka na lince, někdy je ale touha po funkčním přístroji silnější a začíná boj o zásuvku. Na tomto poli už bylo prolito nemálo slz.
Přemýšlím, jak je uchránit. Dítě od úrazu a přílišných zákazů a přístroje před poškozením, aniž bychom se museli vrátit na začátek minulého století. Nedá mi se nezeptat: „A jak to děláte vy?“.