Nehodlám psát o kočárku, ten povětšinou řídím sama (a vzhledem k tomu, že jsem ještě žádné dítě nevyklopila, tak myslím že bravurně)…
Prvním přibližovadlem našeho Štěpána se stalo odrážedlo. Někdy okolo roku a půl pochopil, co se od něj žádá a zároveň, že i v sedě může vyvinout značnou rychlost. Ta se mu samozřejmě zalíbila a on začal pravidelně ničit své krásné drahé dětské botičky.
V té době se zároveň stal majitelem skejtu. Na něm sice nejezdil zcela sám, nýbrž zaháknut za kočár a tlačen vpřed mnou, ale okamžitě mu začal říkat Auto a někdy bylo náročné ho z něj odtrhnout. Jidy zase zcela nečekaně seskočil a začal prchat v dál, já jsem tedy musela nechat kočár i s miminkem svému osudu a honit po okolí Štěpána.
Další rok jsme se vydali koupit tříkolku. Narazili jsme bohužel na takovou moderní, plastovou, líbivou, se šlapáním na předním kole. Do dneška se válí na zahradě více méně nepoužita, neboť ani dnes, ve třech letech, ji Štěpán neušlápne. Přimlouvám se proto za nákup tříkolek klasických, těch si vaše děti užijí určitě daleko víc.
Letos ke třetím narozeninám jsme chtěli Sťopkovi umožnit povýšení. Vydali jsme se proto koupit koloběžku, žádnou parádní ale neměli. Zato měli kolo. Červené s beruškami.
V prvních okamžicích to vypadalo, že se nový Lance Armstrong nezrodil. Dokonce jsem začala propadat panice – naše dítě se nikdy nenaučí na kole! Jaká ostuda! Po pár okamžicích jsme ale s mužem zaznamenali cosi jako náznak šlápnutí do pedálů a po další chvíli dokonce správným směrem. (Že jsme se mezi tím stačili několikrát málem pohádat nemusím zdůrazňovat). Během odpoledne se hošík značně zdokonalil a druhý den už proháněl tatínka po parku. Tím mi ovšem způsobil nemalou radost – já sama jsem spokojeně korzovala s kočárkem a naší Alčou a taťulda kmital.
Zvláštní pozornost si vyžaduje přilba. Tu se Štěpán naučil nosit okamžitě a v prvních dnech ji odmítal sundat z hlavy. Absolvovala s ním tedy veškerá jídla, Krtečka na videu, kakání na WC, jen na spaní jsme mu ji násilím odebrali.
K dnešnímu dni už Štěpán jezdí jako drak. Za pár týdnů zkusíme odmontovat přídavná kolečka a uvidíme, co bude dál. (Jenom doufám, že né převoz do nemocnice a sádrovna).
Příští rok chci sehnat koloběžku, nějak bych nerada, aby o ni byl ochuzen. Připadá mi to jako včera, kdy jsme na ní s partou puberťáků na chalupě řádili. A docela mi to i chybí.