Takže jsem nepochopená s mojí láskou ke starým věcem. Nevím tedy, po kom jsem tuhle úchylku zdědila, ale miluji vetešnictví a antikvariáty. Mají pro mne neodolatelné kouzlo. Tyhle obchůdky mne prostě neodolatelně přitahují. Je to takové vábení – pojď dál, koukni se k nám…. Málokdy odolám.
Při probírání věcí ve vetešnictví mívám zvláštní pocity. Říkám si, komu ta věc sloužila přede mnou. Odkud si ji dovezl? Proč se jí pak zbavil? Beru do rukou plechové krabice od čajů, kávy a úplně jasně vidím ty plantáže čajovníků a kávovníků. Hrnečky, ty mají také své kouzlo a neztrácejí ho ani se ztrátou ouška. Staré olysalé medvídky, kterým chybí tu očíčko, jinému zase ouško. Každá věc tu umí vypovídat svůj příběh.
Antikvariáty to je něco podobného. Probírám se knížkami a hned mi jinak utíká čas. Občas se tu najdou kousky, nad kterými moje srdce zajásá. Otevřu knihu a úplně se ztrácím v čase – Laciná knihovna národní, spisy pro zábavu a poučení. Nakladatelství J.Otto. Nebo – Nákladem knihkupectví Dra Frant. Bačkovského také vyšla :
Babička
obrazy
z venkovského života
od
Boženy Němcové.
————————— První řádné vydání.—————————–
Za 80 h,
váz. 1 K 10 h, skv. váz. 1 k 50 h.
V knize je už nespočet razítek veřejných knihoven, je už několikrát znovu svázána a stránky ořezány tak, že na některých z nich už chybí poslední řádek. Ale ani to jí neubírá na kráse.
Jsem asi takový malý „úchyláček“ jak praví můj choť, ale nemyslí to zle. Sám sbírá staré mince, takže i on občas zajde do vetešnictví, blešárny. Teď si asi řeknete, že musíme mít doma skladiště starých krámů. Ne, není to tak. Se spoustou věcí se jen tak potěším a pak je zase vrátím do polic. Buď kvůli finančním důvodům nebo i kvůli tomu, že u nás doma by ta konkrétní věc prostě své kouzlo ztratila. O to víc mne potěší, když dostanu třeba k narozeninám hrneček kafáč, ze kterého pila už babička mého tchána a před tím už možná její babička. Opatruji ho jako oko v hlavě a doufám, že ho taky budu moci někomu předat. Někomu, kdo se rád toulá časem.