Tak, jak dlouhý život jste si naplánovali? Kolik Vám je let a na kolik se cítíte? A jaký věk byste sobě (a třeba i druhým) přáli? 60? 80? 100?
Na jedné oslavě padesátin zaznívala přání typu: „tak do té další padesátky…“ Vážně může někdo přát druhému, aby se dožil sta let? Ukažte mi stoletého člověka, který je zdravý, pohyblivý, soběstačný, nic ho nebolí a je šťastný???
Je to tedy přání dobré nebo tak trochu škodolibé?
Skutečně je nutné dožívat se za každou cenu vysokého věku, když nás stejně nečeká nic jiného než bolest, nemoci, trápení, samota, smrt…
Už Jan Werich věděl, co říká, když tvrdil: „Neberte život příliš vážně, stejně z něj nevyváznete živí!“
Ještě před rokem jsem pyšně říkávala, že mám ještě obě babičky a oba dědečky. Všichni se ve věku 80-90 let těší vcelku dobrému zdraví, jsou aktivní, chodí na procházky, scházejí se s kamarády, s přáteli, radují se z pravnoučat. Mezi ostatními třicetiletými vrstevníky jsem platila za raritu a mým stařečkům (i mně) trošku, ale spíše v dobrém, záviděli… I já jsem si říkávala, jak si ten „podzim života“ hezky užívají a o podzimním svátku „dušiček“ jsem necítila potřebu rozsvěcet svíčky na hřbitově. Nebylo komu. Všechny své blízké jsem měla opravdu nablízku…
Jenže rok se sešel s rokem, krásná pohádka skončila a já si říkám, jak je to stáří smutné… Přišly obávané nemoci, bolesti, starosti, trápení, samota, zlost, rapidně se zhoršující zrak a sluch, stařecká demence, pleny, výčitky, rychlovarná konvice v mikrovlnce, plastový odpadkový koš na hořících kamnech…
Téměř denně vidím tu krutou podobnost v péči a dohledu s péčí o svého syna. Také se potýkáme s plenami, s nedostatkem zubů, nepatřičnými předměty v rukou… Ale rozdíl je v tom postupném zlepšování. Dítěti zuby přibývají, pomalu nacvičujeme ovládání vyprazdňování, komunikace a dorozumívání se zlepšuje, je obratnější, šikovnější, stává se rozumnějším a samostatnějším a ten největší rozdíl vidím v tom úsměvu. Jeho radost a štěstí jsou nakažlivé a nabíjí energií. Přijde se přitulit a dává najevo svým nejbližším svoji lásku. Takhle řečené „děkuju“, „mám tě rád“, „jsem šťastný, že tě mám, že jsi se mnou…“ je i beze slov k nezaplacení…
A tak když ho večer koupu, zapínám do plenky a pomáhám s trefováním lžíce s večeří do pusinky, tiše doufám a v duchu si říkám, že snad jednou nebude nucen pomáhat mi při stejných činnostech…
Jenže kdy je ten „pravý čas“ odejít?
Když je člověk zdravý? Pak říkáme: „Vždyť mu nic nebylo… Přišlo to jak blesk z čistého nebe…“
Když je nemocný? Říkáme: „Bylo to vysvobození.“ Ale častěji stojíme o to, „aby bojoval. Aby se porval s tou zákeřnou nemocí a vyhrál. Aby žil.“
Tak jaký věk má jednou nést naše parte? Já za sebe nedokážu říct jedno konkrétní číslo. Určitě ale vím, že jediné, co nechci, je být jednou svým nejbližším na obtíž…
A máte Vy nějaký svůj vysněný věk, kterého se chcete nebo naopak za žádných okolností nechcete dožít? Jak se díváte na dlouhověkost? Těšíte se jednou na své stáří nebo z něj máte spíš strach? A kolik let je podle Vás „akorát“?