Naposled jsme navštívili poslední českou premiéru „U mě dobrý“. Když odhlédnu od faktu, že jsem od režiséra Hřebejka očekával lepší kousek, zarazila mne jedna věc. Základní cena lístku v jednom nejmenovaném pražském multikinu činí 169 Kč, studentská pak za studentsky určitě přijatelných, „lidových“ 129 Kč.
Zábavu za 300 Kč pro oba jsem si ale představoval trochu jinak. V divadle sice 300 Kč třeba stojí jen jeden lístek, ale vidím to úsilí herců a dokážu si představit jejich práci nejen při představení, ale i při zkouškách. Hrají znovu a znovu každé představení. A film? Ten se jednou natočí a kopie se pouští pořád dokola a dokola za více či méně přijatelné ceny za lístek.
Nechci míchat jablka s hruškami. Rozumím vysokým nákladům na film, na herecké a režisérské odměny, zisky producentů, další lidé od filmu také musí nakrmit svoje děti… Zajímala by mne spíše výše marží a zisků jednotlivých kin či distributorských firem. Co když pak chce jít čtyřčlenná rodina, třeba jednou za měsíc, do kina? I s občerstvením pak vytáhnou z kapsy necelou tisícovku. Jsou-li to lidé s průměrnými příjmy, každé takto strávené odpoledne si rozmyslí, nízkopříjmoví zapláčou. Pro koho ty kina pak ale jsou? Proč již v menším krajském městě stojí lístek skoro již polovinu ceny lístku pražského? U másla či benzínu tato cenová politika neplatí, nemýlím-li se.
Poslední dobou si kina stěžují na prudké snížení zájmu diváků, na pokles návštěvnosti. Určitě toto ale nezpůsobil nezájem lidí o domácí či zahraniční tvorbu filmařů. Způsobila to dle mého názoru inflace – zvýšení cen spotřebního koše. Jedna a jedna jsou totiž dvě a lidem najednou na kulturu zbylo zase o něco méně. A na předražené lístky do kina se najednou začalo nedostávat. Je jasné, že film na sebe musí vydělat, jenom si možná pricemakeři jednotlivých kin nedokázali spočítat, že vysoká cela lístku lidi odradí, že se do kina odnaučí chodit a co víc, odnaučí se to i jejich děti.
Dotáhneme-li tento vývoj do konce, zjistíme pak, že kde není poptávka, nebude nabídka. Filmaři nebudou mít zisky (nebo velmi nízké) a přestane se točit tolik filmů. Předražený lístek do kina tak může způsobit ne snad „konec filmů v Čechách“ (na Slovensku jsou na tom mnohem hůř a naši filmotvorbu nám zhusta závidí…), ale omezení palety filmové nabídky a potažmo kulturního vyžití lidí. Kino sice není stěžejním nositelem kulturního bohatství, je však důležitým kamínkem v mozaice kulturního života. Dokáže lidi zvednout z gauče. Vyrazí z tepla svého domova mezi lidi. Mohou si film pustit na DVD přehrávači nebo si počkat, až ho bude vysílat televize. Přijdou pak ale o kontakt s plátnem, o společně s rodinou strávené odpoledne mimo domov, o možnost si o společném nevšedním zážitku cestou domů nebo doma popovídat, zkrátka o možnost mít společný zážitek a být spolu „venku“. A mít společné zážitky je pro každou rodinu velmi důležité. Myslím, že není třeba dlouze debatovat o tom, že rozvoje kinematografie, alespoň v tomto současném měřítku, by byla velká škoda. Pro nás, naše děti i naši českou kulturu. Cenová politika kin mu ale rozhodně nepomáhá. Co mu pak ale pomůže?