Mým smyslem bylo psaní, literatura a literární soutěže. A nuťte pisálka do kolektivních míčových her typu „vybika“ a další. Vysvobozením byly omluvenky pro „zdravotní a jiné potíže“. Fakt byly vysvobozením – a věřte, že se normálně neulejvám ani nelajdačím. Naopak, jsem přímý poctivák.
Otázka: Nevíte, prosím Vás, jaký je nepřímý poctivák?
Selekce při výběru střední odborné školy byla následná:
Střední pedagogická škola – přijímací zkoušky talentové: pohybová aktivita, sólový zpěv, hra na hudební nástroj, kresba.
Úvaha: kreslení mě nezachrání, děti v mateřské škole asi Hemingway a Remarque zajímat nebude…
Závěr: Nikam!
Střední zdravotnická škola, obor: dětská sestra – přijímací zkoušky talentové: sólový zpěv, hra na hudební nástroj.
Úvaha: vím, že nic nevím. Navíc by byla ostuda.
Závěr: Nikam!
Zdravotku jsem nakonec vystudovala, ovšem v oboru všeobecná zdravotní sestra. No, a na téhle střední moje nechuť k těláku gradovala. Samolibý profesor nás stádně oslovoval „Mařenky“. Nic proti Maruškám, Mariím a Majkám, ale z jeho úst to znělo jasně hanlivě – „Mařena“. Ten tón, ten tón. A my se jmenovaly Danky, Zdenky, Mirky, Hanky…
Tehdy povinný lyžařský výcvik jsem přežila jen díky tomu, že jsem si hned první den vyrobila na patách ukázkové puchýře. A pak už jsem mohla číst, číst a číst…
Na další střední jsme tělesnou výchovu neměli. Taky to byla nejlepší škola, jakou jsem kdy absolvovala. Nadšeně jsem hltala právo rodinné i pracovní, filozofii, sociální a jiné vědy. Navíc mě nikdo nesmyslně nehonil po hřišti – odněkud někam. Nemusela jsem ani zpívat, ale mohla jsem si beztrestně při výkladu empatických profesorů celou hodinu kreslit kytičky, čmárat obrazce, vymalovávat domečky. Kreslím ráda, dokonce i umím.
Dost bylo teorie, vždyť zelený je strom života. V tom svém životě sice nesportuji, ale ráda a často chodím.
Sborově ani sólově nezpívám, ale občas si v práci u počítače polohlasně zanotuju to své lalala. Prý se to mé lalala dá poslouchat. Hezky to nazvala kolegyně:
„Je odrazem duše.“
Žiji si dobře s tužkou a papírem v ruce – co kdyby mě napad nápad – a občas si kreslím kytičky, čmárám obrazce, vymalovávám domečky. Ba i mandaly.
A často a ráda soutěžím – jistěže ne ve skoku o tyči. To bych si zmrzačila horní končetiny tak moc, že bych už nikdy nic nenapsala.
Proč to celé povídám?
Domnívám se totiž, že by se školní předměty typu tělesné, hudební a výtvarné výchovy známkovat neměly. Každý jsme jiný a každý umíme něco jiného. A hlavně: nikdo není dokonalý.
Proč se trápit kreslením starožitného džbánu, když nejsem umělecký ale praktický typ?
Nač sólo zpěv lidové písně, když rychle běhám štafetu?
Nejsem úplně přesně v obraze, jak to v současné době ve školství funguje. Je to více o rozvoji těch dovedností, pro které máme vrozené předpoklady nebo ne?
Máte Vy nějaké zkušenosti?