Deset nula dva. „Uíááááá“. Kojenec se budí. Nejde se NIKAM. Alespoň prozatím ))-:. Jak znám manžu, nechal by ji vyřvat, ale já nemůžu, když ti ostatní tak pěkně spí a dalo TOLIK práce tu starší uspat.
Zkusím to vydržet. Nabízím ňadro. Okamžité ticho. Asi se pos…!!!
Zkusím počítat. To většinou zabírá. Třeba při uspávání dvou dětí zároveň je to k nezaplacení… Kolik by tak mohlo stačit? Zvládnu do sta?
Sto, devadesát devět, devadesát osm, sakra, pij, pij!!! Jestlipak se dělají plenky pro maminky? Devadesát sedm, šest, pět, to nezvládnu, vážně, vážně, se mi chce…
Osmdesát, robátko „vadne“… Že by? Zkusím se odcucnout a vyplížit se. Ne, ne, kroutí se, když teď zmizím, spustí alarm, a je to v čudu. Nevyspí se ani manža, který kvůli dětem už pořádně nespí pár dní a začíná to na něm být vidět.
Sedmdesát pět, čtyři, tři, ne, miláčku, neusmívej se, a CHRÁPEJ!!
Padesát, čtyřicet devět, funím víc jak u porodu… Tenkrát to fakt pomáhalo, dnes NIC!!
Třicet devět, osm, sedm, sakra, to se mi to chce spát, co jsem to vlastně chtěla? Auuuu, no jo, už VÍM….
Dvacet dva, spí, letím, dosedám, to už bylo VÁŽNĚ za pět minut dvanáct.
Už Freud pro to měl terminus technicus, nepamatuji se na to, a je mi to jedno. Konečně jsem tam, kde jsem POTŘEBOVALA být.
Tohle pochopí jen „normální lidi“ (rozuměj, kojící matky, či matky vesměs, normální chlap by vůbec nepřemýšlel a normálně BY ŠEL).
Je mi naprosto skvěle. Člověk se potí, trápí, a za dvě minutky je hotovo, vč. dezinfekce rukou. (Viděla jsem jednou jeden pořad, co vše dokáže projít toaletním papírem a od té doby jsem čistotou rukou po toaletě skoro posedlá.)
Je mi báječně. Děti spí, manža spí. Je deset třicet jedna a jsem nejšťastnější ženská na světě((-: