Kde vzít a nekrást

Rozhodla jsem se napsat o něčem, o čem již dlouho uvažuji. Musím se přiznat, že bych se vysmála každému, kdo by mi ještě před osmi lety řekl, že vydržím léta žít sama bez chlapa. Sice ne sama, s dětmi, ale bez muže…Měla jsem v životě tři. První lásku, která mě opustila díky své matce, neboť jsem nebyla podle ní dobrá partie z dobré rodiny – zjistil, chudák, až po dvou letech chození, že to nejde – doplatil na to – byl by se moc rád vrátil, ale nešlo to. Můj první muž byl surovec, co si myslí, že ženská je jen služka a fackovací panák. Třetí byl perfektní chlap, vzdělaný, inteligentní, starší děti měl jako vlastní a pořídili jsme si ještě jednoho syna. Všechno by šlo, i když jsme měli mnoho problémů okolo, které jsme museli řešit, ale byli jsme na to dva a vše bylo dobré, nepamatuji, že bychom se hádali, vždy jsme všechno nějak smírně vyřešili. Umřel a já zůstala sama. Je mi 43 a jsem sama 7 let. Zprvu jsem se nemohla smířit s tím, že odešel, pak mi to připadalo moc brzy a také, že pro děti je to moc citlivé téma. Dneska jsou to puboši a něco takového je dávno netrápí. Na „tátu“ si vzpomenou, ale je to tak a ne jinak a čas rány zahojil. Jenže já zjišťuju, že jsem moc sama.
Když jsme zůstali sami, byla jediná moje radost i starost péče o děti. Chodili jsme na výlety, na procházky, do lesa, na různé akce, hráli spoustu her, vyráběli různé dekorace domů, hračky a tak – peníze skoro žádné, kolem nás hodně lidí, co nás nemělo rádo včetně tchána, který nás z domu nakonec dostal. Byli jsme taková uzavřená komunita a bylo nám spolu dobře. A tak běžel čas a kluci jsou velcí, krom prcka už mají i své děvče a já zjišťuji, že jsem sama. Je sice fakt, že je tu ještě prcek, ale bude mu koncem roku 13 a to už je taky velký kluk a já ho nechci k sobě moc přitahovat. Je to zatím pořád ještě mazlík, ale přeci jen musím aspoň já vědět, kdy je čas, aby přestal být moje mimi. Ale je to klučina bystrý po tátovi, chytrý, má oproti ostatním klukům hodně velký náskok v mnoha věcech, včetně učení, jen ne v jejich chování, které se poslední dobou (jak jsem zjistila) doopravdy „nosí“ i v okolí a v jiných rodinách, kde bych to nečekala. (Člověka to trochu i uklidňuje, že nejen mí zmetci jsou zmetci). Internet mě také na dost dlouho zabaví, protože mě baví logické hry a baví mě dělat své stránky a také psát články, vždycky takové to tvůrčí umělečtější zaměření ve mně bylo – už na škole.
Takže na chlapy nebyl čas a pak strach z toho, jak to kluci přijmou a nakonec i to, jestli by vůbec někdo chtěl takové dárečky mít doma.
Já nejsem nijak krásná ženská a moje kila nejsou zrovna atraktivní ukázkou. Vždycky jsem měla kvůli nim problémy a – přiznám se – i mindráky.
Ale přece jen jsem se nechala přemluvit dcerou a nechala jsem si založit seznamku. Ozvalo se pár mužů, s několika jsem se setkala. Všechno bylo fajn, prima, domluva na další schůzku, ale ta už se nekonala – už se ani neozval a na pokus kontaktu ticho po pěšině. Uhánět chlapy neumím a nejsem stíhačka, takže jsem to taktně vzdala dřív, než by to někdo za stíhání považoval. Nedávno udělal totéž můj syn – také seznamka. Opět se to opakovalo. Někdy si říkám, jestli nejsem prokletá, že se všichni, kdo projeví zájem najednou ztratí.
Když se rozhlédnu kolem sebe, není kam sáhnout po chlapovi, který by byl volný. Ano, něco volného je, ale vejpitky, kteří denně sedí v hospodě a odcházejí domů denně zmamlaný jak papír od sekaný, to není to pravé ořechové. Potřebuju chlapa v plné síle, aby se dokázal vypořádat s klukama a ne trosku, která je denně nacamraná jak houba. Oni by zájem měli a velký, ale brát všechno, na to se ještě cením vysoko. Když už se náhodně s nějakým chlapíkem seznámím a je to sympaťák, dokonce projeví zájem a opravdu ho má, je ženatý nebo zadaný. To ze zásady já neberu. Zadaný muž je zadaný a od toho dávám ruce pryč za každou cenu.

Tak a teď babo raď. Kde najít něco, co se dá nazvat normální chlap a co víc, aby to taky bylo volné.

Jaké máte vy zkušenosti s hledáním mužů? Ty šťastně vdané mají také názor a kamarádky, které zrovna nejsou zadané, takže je to podle mne téma, ke kterému má každý co říct.