a) jsem vyndala všechny věci z přebalovačky – klíče mezi nimi nebyly
b) prohledala jsem všechny své kapsy – mezi kamínky, žaludy, kapesníky a účtenkami se klíče nenacházely
c) na telefonický podnět manžela jsem prošacovala i kapsy jeho kabátu – opět bez úspěchu (no, aspoň jsem nenarazila na žádné milostné psaníčko, to by byl skutečný problém)
d) přerovnala jsem všechny papíry v košíku abych zjistila, že ty zatracené klíče jsou asi opravdu ztracené.
Telefonovala jsem dokonce i babičce a ta po úklidu celého dětského pokojíčku (chudák) hlásila, že klíče nemá. Franta udělal po příchodu z práce důkladnou prohlídku auta. Nic. Začali jsme přemýšlet, kdy jsem klíče měla naposledy a kde asi tak mohou být.
Já jsem se domnívala, že naposledy jsem své klíče viděla v modré tašce, kterou jsem si položila u babičky do chodby na zem. Zřetelně se mi vybavovala i moje myšlenka, že klíče jsou dost na ráně a mohly by se jich tudíž zmocnit děti, ale tašku jsem nepřemístila. Franta měl za to, že si s mými klíči hrál při telefonování u babičky a položil je někam nahoru do pokoje (kde babička nehledala). Já se začala obávat, že jsem klíče nechala v druhé bundě, kterou jsem si dala do čistírny (i když jsme předtím samozřejmě všechny kapsy zkontrolovali, jestli tam něco není). Jednu chvíli jsem začala i podezírat paní na úklid, že si klíče „vypůjčila“, když nám uklízela. Než jsem usnula, cítila jsem se neskutečně provinile a marně si lámala hlavu, co se s klíči mohlo stát.
Druhý den ráno jel Franta vyzvednout bundu z čistírny a koupit novou vložku. Nešla mu namontovat. Vrazil si do ruky šponu. Honzík mu sebral šroubovák a snažil se s ním píchnout Matýska. Vzala jsem si ho stranou, vysvětlila mu, že Matýska píchat nemůže ani šroubovákem, ani ničím jiným a zoufale se ho ptala, jestli náhodou neví, kde mám klíče. Honzík bezelstně odvětil, že si s nimi hrál a spadly mu za postel. Na dotaz, jaké to byly klíče, řekl že moje. Na dotaz, za jakou postel odpověděl, že prý za tu bílou u babičky. Kdy si s nimi hrál jsem se neptala, neboť Honzík nemá zatím smysl pro čas, za měsíc mu budou tři roky. Upnuli jsme se k babiččině domu jako k poslední záchraně. Franta vrátil do zámku původní vložku a vyrazili jsme.
Nejdřív jsem šla do dílny podívat se do kapes u kočárku. Franta hnal po schodech nahoru prohledat pokoj. Já otevřela dveře do babiččina království, pokoje 3×4 metry, následovaná zvědavým Honzíkem. Za postelí nic nebylo. „Honzo, kde jsou ty klíče?“ „Tady“, ukazoval synek zatvrzele za postel. Dala jsem stranou koberec, odsunula šuplík a ….“Franto, mám je!“ Klíče byly opravdu za postelí a nám všem spadl kámen ze srdce. Já i Franta jsme pochválili Honzíčka, jakou má paměť a jak je šikovný, že nám pomohl klíče najít. Babička ho začala vyslýchat, kam dal asi před půl rokem její klíče, které dosud nenašla.
A ponaučení? Nikdy nenechávejte klíče v dosahu dětiček, i když se zdá nepravděpodobné, že by si jich všimli – všimnou.