Je tu právě to „skoro“ vždy. V životě se najdou chvíle, kdy si, ač obklopeni lidmi, připadáte sami. Najednou nemůžete najít nikoho, o koho se opřít, komu sdělit právě to vaše trápení nebo není nikdo, kdo by dokázal dobře poradit.
Ovšem nepochybuji o tom, že jsou mezi námi lidé, kteří nezažili absenci přátelství či kamarádství, ať už ze strany rodinného kruhu nebo blízkého okolí. Mnohdy jsou to lidé, kteří si třeba ani neuvědomují, jaké mají štěstí, že je tu vždy někdo, kdo vyplní jejich momentální samotu a sdílí to dobré i zlé.
Patřila jsem dlouho k lidem, kteří neznali, co to je být na některé věci sama. Tím zrovna nemyslím domácnost nebo děti.
V mém životě občas nastaly situace, kdy jsem se opravdu neměla na koho obrátit. Má či manželova rodina byla a je pro mne velmi dobrou oporou. Mámě či tátovi se mohu svěřit skoro s čímkoli. Zrovna tak mám výbornou tchyni, která dokáže vyslechnout a nesoudit. Manžel má také ve většině případů nastavené ucho a je připraven mě vyslechnout.
Někdy jsou ale věci, které se nedají sdělit tomuto rodinnému okruhu. Ať už proto, že nechci nikoho ranit, soudit nebo přidělávat zbytečné starosti, když vím, že vše může být jinak. Jsou to věci, které se mohou týkat mých pocitů, strastí, zdraví nebo čehokoli jiného.
Zkrátka v těchto chvílích jsem pociťovala, že mi chybí kamarádka. Osůbka, se kterou bych si mohla popovídat o čemkoli. Třeba o hloupostech a peripetiích všedního dne, ale i o věcech vážných, i za tu cenu, že si mě jen vyslechne a nebudu očekávat soudy či rady. Zrovna tak já umím naslouchat a ráda se podělím o zkušenost, když to může pomoci.
Největší absence takovýchto kamarádských vztahů u mě nastala v době, kdy jsme se odstěhovali s manželem mimo rodné město. Zahlceni starostmi kolem stavby domu jsme byli odkázáni sami na sebe, popřípadě na rodiče, kteří byli nablízku. Nicméně chodila jsem do práce a nějakou tu pracovní kamarádku měla.
Když jsem otěhotněla a odešla na mateřskou, tak už jsem si musela vystačit s rodiči, ať už mými nebo manželovými, kteří bydleli opodál našeho domu.
Pak dílem osudu přišlo další stěhování a zase dál od původního domova. Nicméně do značné míry odlehčená od starostí, které nás doposud trápily. Zase jsem neměla potřebu chvíli řešit to, zda mám či nemám kamarádku.
Později, když už mě tento druh specifického osamocení trápit začal, snažila jsem se navázat kamarádštější vztah se švagrovou, která bydlí nedaleko nás. Jednak mezi námi dvěma není velký věkový rozdíl, obě máme skoro stejně staré děti atp. Bohužel časem jsem ale zjistila, že jsme každá někde jinde. Co bylo jasným znakem toho, že se mezi námi žádné bližší přátelství nenaváže, bylo to, že když jsme si povídaly o něčem u kafíčka, tak jsem měla do pár dnů zaručeno, že to ke mě doběhne z jiné strany a řádně přibarvené. Tudíž tudy cesta nevede.
Začala jsem si tedy připadat jako řádný exot 🙂 Ženská neschopná najít si kamarádku. Kolikrát jsem si pokládala otázku, jestli chyba není ve mně. Jestli jsem opravdu tak špatná, že nikomu nestojím za řeč. Uvažovala jsem i nad tím, že osůbka mnou vysněná, ideální pro přátelství, třeba ani neexistuje a jde jen o mou zkreslenou představu, která je nerealizovatelná.
Když už jsem vážně uvažovala o tom, že jsem člověk zralý na svého vlastního psychoterapeuta, protože tíhu některých uzavřených myšlenek jsem nedokázala nikam vyventilovat, světe div se, osud mi přihrál kamarádku 🙂
Osůbku, která se zjevila z čista jasna a náhodou řešila ten samý problém. Přistěhovali se s manželem před pár lety a dodnes nemohla najít spřátelenou duši. Pracovala z domova, má dítko s vrozenou vadou (autismus), takže práce okolo až dost. Tudíž podobně vytvořená izolace jako tomu bylo u mě.
Nemohla jsem tomu uvěřit a snad ani nevěřím do teď 🙂 Ale je to po dlouhé době první človíček, se kterým si rozumím, máme podobné názory a hodně podobný postoj k rodině či životu. Nevídáme se denně, ale tak, jak to čas dovolí. Dokážeme si pohovořit o čemkoli a naše děti si také velmi rozumí. Po dlouhé době mám uvolňující pocit a důvod se těšit na společná setkání nás dvou maminek a našich dětí.
Možná tahle absence, která trvala několik let, mi umožnila vážit si takovýchto kamarádství či přátelství, bez toho, abych je brala jako přirozenou a samozřejmou součást života.
A co vy, patříte k maminkám, kterým nevadí dlouholetá izolace v rodinném kruhu s dětmi, protože uzavřený rodinný život je to, co jste si vždy přála? Nebo jste samy a v koutku duše doufáte, že se snad nějaké kamarádství vyvrbí? Nebo kamarádky či přátelé jsou přirozenou součástí vašeho života a nikdy jste nepocítily jejich absenci, protože jsou stále s vámi?