Tož jsem si už připravila seznam, abych nepočítala na prstech lidičky v obchůdku, mám je hezky seřazený podle kategorie – děti (velikost, zájmy, přání), dospěláci, přátelé…Nekupuji nutnosti, to by nebylo nic pro radost, já mám ráda dárečky od srdíčka. Musim přiznat, že seznam je dlouhý, vždyť mám – moment – 20 dospěláků v rodině a s hrůzou musim přiznat, jen 2 děti! Nějak nám ta populace zestárla, kde jsou doby, kdy jsem nevěděla, zda mám koupit autíčko či mašinku, nebo stavebnici? A co teprve panenky a těch druhů, jéjda to byla slast. Nezoufám neb mám, jak pravil jeden děda: „Od každého druhu kus.“ Pravda, jsou to děti brášky, ale jsou!
Na nákup jsem si vzala kamarádku, neb je též doma a má podobný problém. Jen těch lidiček má míň a hlavně N E M Á žádné děti, tedy malé dětičky, robátka, mazlíčky či, jak říkáme, skřítky neposedné. Musim přiznat, že to bylo velice namáhavé a na moji nožku náročné. Ještěže bylo autíčko, neb nevim, nevim, jak by vše dopadlo! Byl toho plný kufr i zadní sedadla! Štěstí, že druhá kamarádka měla nečekanou návštěvu a musela zůstat doma. Ne že bych jí to přála a nechtěla jí při našem přímo běsnění po dárcích, ale to V O L N É místo v autě bylo moc důležité. No prostě se zaplnilo vše. Nepropadl by ani špendlík, jak říkávala babička. Však čas našeho poletování byl od 8 rána do 16 odpoledne, pravda s malou pauzou na oběd, ale ani ta nezůstala ušetřena našeho radostného žvatlání, škrtání, dohadování, zda to či ono by nebylo lepšejší a jestli by ještě nebylo vhodné doplnit tímto.
Když už byl i balící či obalový materiál naložen a ze seznamu odškrtnut (velice důležité pro vás všechny seznam je nepostradatelný) jelo se domů. Jen si představte ten čas, když musíte vše odnosit z vozu do bytu! Do autíčka se to naskládalo nějak samo a pořád se přidávalo, doplňovalo, vkládalo, radost nad radost. Ovšem teď to byla čilá muka, kam to dát, a hlavně, kdy už bude konec! Po hodině úsilovné práce, a hlavně rodinka byla pryč na celý víkend, tož to vypadalo pro nezasvěcené jak po výbuchu. Dostavila se i druhá kamarádka a začala přehlídka všeho. To už nebylo po výbuchu, ale po masakru. Vše zabalené bylo rozbalené, nevhodný papír byl odstraněn a nahrazen krásným malovaným, přepásán pentličkou, opatřen jmenovkou. Nádhera.
Po 3 hodinách radosti a krásy konečně hotovo. Jen kdyby přišel zloděj, tak by si mohl myslet, že už tu někdo byl. Vždyť balíčků bylo přes 200, všude papír, pentle, rozházené vše. Ale systém byl! Moje dárky vlevo u skleníku, kamarádky vpravo u knihovny. No, ten nábytek nikdo neviděl, hromada byla neurčitého tvaru, výšky i šířky. Po kocháníčku a vypití x-tého čajíčku se muselo vše uložit na čas, kdy bude vhodná doba náš poklad ukázat, rozdat, prostě příjde jeho čas.
Problém začal hned se systémem, nesmí se nic poničit, zmuchlat, jinak by to nebylo ono. Tak kam? To se záhy vyjasnilo, neb po přestěhování do nového bytu je přece jedna místnost volná! Prázdná! Nevyužitá! Áno, áno, půda, půdička. Tak 3 babky „čarodějky“ vzaly košťátka, vědérko, handry, saponátky, jinak by to nešlo a vysmejčily objekt našeho zájmu! Musim podotknout, že to byla nádhera – napulírováno, vyškatulkováno, krásno. Ach nádhera. Po další hodině byla naše radost dovršena, vše ukryto, načančáno. Jen druhá kamarádka pravila: „Holky, chtělo by to ještě něco!“
Něco byl ozdobený stromeček! Však nás taky nepustila ani šáhnout na ozdobu! Prý když nebyla nakupovat, tak jí nesmíme ani pomáhat! Je to její pokocháníčko. Neprotestovala jsem, nohy stejně byly jak konve, opuchlé, oteklé, zkrátka jen ne ty moje nožky milované. Tož stromeček stojí na půdičce, dárečky – vlevo moje, vpravo kamarádky, a hle, tu se ozve věta: „Holky, kde je moje místo?“ Nemusim dodávat, čí že to byl hlas, ano, ano, kamarádka naše. To už bylo 22 hodin. S velkou námahou a mnohým ujištěním, že přece jí tam též necháme uložit dárečky pro lidičky jejímu srdéčku milé, jsme svorně sešly dolů, a jelikož přece jen bylo dost hodin, nikdo neprotestoval, všechen odpad se napěchoval do pytlů, dle tříděného vzoru, neb jako matka ekologa musim dodržovat určitá pravidla, a šlo se spát.
Ráno bylo nějak rušno v kuchyňce moji milé, tak, tak, první, co bylo řečeno místo pozdravu, bylo: „Holka dělej, dělej, čas běží a já musim nakupovat, to víš, kdo pozdě lehává, tož pozdě i vstává.“ Jo jo kamarádka moje, nepřenesla by přes srdéčko, že já mám už doma ukryté vánoce a ona dočista nic. Tak se šlo ještě jednou. Ale užila jsem si, jen opět nebyla děťátka, robátka, mazlíčci naši. Ty naše dětičky dospělé nějak maji času dost a dost. Však babička též říkávala: „Kdo si počká, ten se dočká.“ A já čekat umím, však má operace, která měla už být a já mohla vypadat krásně batolící, šourající, plazící se, byla odložena. A kdy že je nový termín? Tož 20.1.2009 na narozeniny naší babičky. Tak babičko, ahoj, vše nejlepší.
Tvoje vnučka