Když jsme přišly domů, hned je vytáhla a chtěla malovat, tak jsem jí nechala v pokojíčku a šla jsem v klidu vybalit nákup. Z pokoje se ozývalo nadšené „malů“ (tj. malovat), tak jsem nijak nespěchala. O to větší bylo mé překvapení, když jsem tam po chvíli nakoukla a zjistila jsem, že se Kami mezitím přesunula od stolečku ke stěně a umělecky tvořila na původně bílé zdi. Když mě zahlídla, pyšně ukázala na čáranici na zdi a řekla „pipi“ a vedle ukázala na „koko“. Byla trochu zklamaná, že se její výtvor neshledal s pochopením a na důkaz protestu zapíchla pastelku do membrány tzv. netečícího hrnečku, který tímto ztratil svou funkci.
Večer přišel domů tatínek. To bylo radosti. Kami hned začala radostně skákat po gauči a aby to bylo zajímavější, dala si na krk tátovu ledvinku. Ta jí při dalším skoku převážila a ona spadla hlavou přímo na hranu stolu. Seděla jsem vedle, ale byl to takový mžik, že jsem jí vůbec nestihla chytit. Následoval strašlivý řev a večer strávený na dětské chirurgii.
Naštěstí se jí nic nestalo a čekání na ošetření si na rozdíl ode mne docela užila, protože tam bylo několik dětí se zlomenýma nohama z lyžování a všechny ty nohy jí děsně zajímaly.
Takže zatím co si náš tatínek v klidu během čekání četl čtyřlístky, já jsem pronásledovala naše dítě po chodbě, aby ještě někomu tu nohu nedorazila. Když pak vtrhla do ordinace, vypadala vyloženě zraněná, až jsem měla pocit, že si o mně doktoři říkají, co tam lezem, když dítěti evidentně nic není. Ale pro jistotu jí zrentgenovali hlavu a i když bylo vše v pořádku, řekli mi, ať jí v noci kontroluju.
Je večer a naše Kamilka už pěkně spinká. Před spaním si vyžádala „dudu“, popadla krtečka a zachumlaná pod peřinkou hned usnula, vyčerpaná po jednom batolecím dnu plném zážitků. Je to naše sluníčko a mě taď čeká jedna probdělá noc.