Kam se podívám, všude na mě číhá jarní úklid. Obchodníci mě bombardují svojí nepřehlédnutelnou nabídkou těch nejúčinnějších pomocníků k vysmejčení naší klícky, z internetu na mě bliká anketa ke zjištění všech činností a úklidových prostředků, které nejraději používám a nakonec se mě zeptá ještě kamarádka, se kterou se sejdeme u kafe…„Tak co? Už máš hotový jarní úklid?“ Místo toho, abychom si sdělily ty nejžhavější novinky, jako třeba co dostala k narozeninám, jaká byla oslava, jaké pokroky zase udělala naše zlatíčka, nebo jak připálila bábovku a jak jí manžel vynadal… 🙂 Zajímá se o úklid!!!
„Ne. Víš, my, co uklízíme celoročně, nemusíme dělat jarní, velikonoční, pouťový nebo předvánoční úklid.“
„A ty ani neumyješ okna?“
„Myla jsem je asi před 3-4 týdny. Myslíš, že je mám mýt znova, protože je jaro? Myju je vždycky, když se mi nelíbí a ne proto, že je nějaké roční období…“
Naposledy, když u mě byla právě tahle kamarádka s dětmi, obdivovala, jak mám všude čisto, že ani balkónové dveře na sobě nemají ony známé otisky malých ručiček a hračky nejsou rozházené po celém bytě. S jejími dvěma dětmi prý nelze byt udržet v pořádku. Je pravda, že po jejich odchodu to u nás vypadalo trochu jinak… 🙂
I sousedka mě nedávno mile potěšila, když ocenila v podstatě totéž.
Jediný, kdo si nemyslí, že mám doma uklizeno, je moje máma. Je úklidem posedlá. Možná bych skoro řekla až sterilitou. V okamžiku, kdy zahlédne jednu jedinou malou smítku na zemi, sehne se a jde ji vyhodit. Obzvlášť komicky vypadala, když byla po operaci kyčle, sotva lezla, ale ta pozice, jakou byla schopna zaujmout jen proto, aby zbavila podlahu jednoho drobečku nebo vypadlého vlasu… 🙂 Na jedné z prvních návštěv u nás jsem ji přistihla, jak mi štrachá ve skříňce v koupelně. Při mytí rukou jí totiž nechtěně stříkla jedna kapička vody na mramorovou desku vedle umyvadla a ona nutně musela najít nějaký hadřík, aby ji setřela…
Tehdy jsem si říkala, že její čistotnost už hraničí s obsesí a je zralá na psychiatra.
Všeho moc škodí, ať tak nebo tak. Nechci žít v nepořádku, abych se štítila vlézt do vany, podívat z okna nebo si vzít skleničku. Ale utírat kapičku nebo se proměnit ve vysavač, když spatřím drobeček, to fakt ne… Chci doma žít, ne se bát věci používat, abych nenarušila sterilitu. Nakonec ten, kdo má doma malé děti, ví, jaké úsilí jakž takž uklizený byt pro ženu znamená. A pravidelně, když večer uléhám do postele, zbitá jako pes, vzpomenu si na jeden starý, ale krásný vtip o manželovi, který se vrací z práce domů. Špinavé děti si hrají před domem, dveře jsou dokořán, po celém domě jsou rozházené hračky, oblečení, v kuchyni na lince zbytky jídla, špinavé nádobí, on s hrůzou stoupá po schodišti, očekává nejhorší a vstupuje do ložnice, kde manželka leží v posteli a piluje si nehty. Tázavě na ni hledí a ona bez mrknutí oka říká: „Drahý, víš jak se mě denně ptáš, co jsem, proboha, celý den dělala? Tak dneska jsem nedělala nic!“ 🙂
A já si denně přísahám, že aspoň jeden den se taky tak zachovám. A třeba hned zítra… Jenže to stejně zase nevydržím a jdu a přeleštím zrcadla, vyluxuju, setřu prach, umyju nádobí… 🙂