a dospěláci se bavili. U dětí se vždy někdo střídal s hlídáním, jelikož je nejvíc bavilo házet kamínky do řeky.
Naše tříleté dítko si zrovna hrálo se čtřletým Jiříkem u řeky a momentální „chůva“ čůrala ve křoví. Dědeček Jiříka se rozhodl podívat, co jeho vnuk dělá. Přišel k řece a tam stála jen naše Karolínka. Ptá se jí – a kde je Jiříček?! A ona mu s ledovým klidem povídá: „No on žblunkl do vody a uplaval“. A hází si dál svoje kamínky. Děda přiběhl k ohni a začal se vyslíkat a volal na nás, že Jiřík prý spadl do řeky. Já jsem vystartovala k řece a srdíčko se mě málem zastavilo. Nikde jsem ho neviděla. Volali jsme na Jiříka
a on se neozýval. Po nekonečných asi pěti minutách vystrčil Jiřík hlavu z karavanu a řekl, že se dívá na pohádku.
Asi osm lidí ho vidělo projít kolem nás do karavanu, ale nechali nás ho hledat a přitom se skvěle bavili.
Ale ten pocit strachu bych opravdu nechtěla už zažít a to nešlo o moje vlastní dítě.
Když jsem se zeptala naší Karolínky, proč řekla, že Jiřík spadl do vody, tak mně s úsměvem na tváři oznámila: „No aby mě tady strejda nerušil“.