Ráno se vždy loučíme s tátou, který odchází do práce. Zamáváme mu mezi dveřmi…
Já pak začnu s každodenním kolotočem. Hygiena, oblékání, nádobí, snídaně …
Dnes je tomu jinak.
Je 9 hod. ráno a už mám v sobě panáka Becherovky. (snad to není reklama).
Po hygieně, jdu do pokoje, začínám šátrat po oblečení. Očkem zahlédnu syna, že jde do pokojíčku. Našla jsem spodní prádlo a tričko. Ponožky.
Jdu do kuchyně a zapínám vodu v konvici. Kafíčko na probuzení….
Ve skříni šátrám po teplácích, včera dostali oběd i svačinu. Tak to chce dnes čisté….
A najednou …
Ten klid… To ticho… Vůbec neslyším ani hračky…ani syna…
První co mě napadlo, že zase někde něco vyvádí… (Vždy když je najednou klid je někde něco zmuchlaného, rozbitého, ulomeného ….)
Takže juknu do pokojíčku, v pokoji … Koupelna se záchodem … Kuchyň….
Zakříčím Vojto ! … Nic… Vojto ! …
A najednou mi to dochází …… Odešel, odešel mi z bytu … To dítě co jsem před chvílí zaregistrovala na chodbě nebylo sousedů, ale moje ……
Otvírám dveře a křičím Vojtěchu !!!!!! Vojto !!!!!
„Tady je nějaké dítě …“
„ Prosím Vás podržte ho, to je moje …“ Seběhnu dvě patra … Ani nenadávám jak je mi špatně … Bydlíme na hlavní ulici. Jedno auto za druhým. Tak a jdu koupit alarm na okna – dělá rámus !!!
———–
Ze schodů jej nosím. Už jsme jednou spolu upadli. Dělá blbosti a já ho jen tak neudržím.
Do schodů jej držím za ruku, ale jdeme tři patra i půl hodiny ….
A tak tu teď sedím a zahřál se mi žaludek….