Do prkýnka. Narváno, před námi je asi pět dětí. Čekáme dlouho, Kačenka na klíně, Kubík si prohlíží knížku. Pak si čekání zpestřujeme návštěvou lékárny a zakoupením vakcíny. Mají tam i automat na vodu, tak se Kuba pět minut věnuje pití. (Možná bych ho mohla pořídit i domů, třeba by konečně začal pořádně pít.) Jdu si popovídat s maminkou, kterou znám z MC. Říká mi, že dcerka měla ráno teplotu, teď odpoledne už 38. (Do prkýnka, dva týdny mám své děti téměř v izolaci, aby něco nechytily a mohly být naočkované a teď si donesou něco z ordinace? Tady teď přece mají být jen zdravé děti!) Je mi ale jasné, že bych se zachovala stejně. Přemýšlím, jak se nenápadně vzdálit, naštěstí Kuba se nebezpečně věnuje svému kočárku, tak musím jít zasáhnout. Po další půlhodině už pořadí nehlídám, asi jako vždy půjdeme poslední. Jdu vyškemrat nočník, protože s Kačenkou v náručí už čůrání na záchodě s Kubíkem nezvládnu. I tak to jde blbě. Kupodivu nás sestřička vyzývá, ať už zůstaneme v ordinaci. Jedním uchem slyším, že chlapeček před námi má asi virózu. Už je mi to jedno. Za chvíli máme za sebou úspěšně Kačenčinu prohlídku a dvě očkování s pomocí Kinder vajíčka (Kačence musí stačit pusinka, proto asi tak pláče).
Před domem potkáváme tatínka. Je tu dnes nějak brzo. Ne, to už je půl páté. Pomáhá nám s věcmi, házíme do sebe pár kousků vánočky. Ptá se, jestli tu byl řemeslník na tu myčku. Ironicky odpovídám, že ne a že třeba ještě přijde. Nadhazuji, že neprodleně potřebuji do lékárny a na poštu a dávám pokyny, co s dětmi. Někdo zvoní. Jo, je to ten řemeslník a radostně nám oznamuje, že prišiel pozapájať tu umývačku riadu. Kabát letí dolů a na parapet vytahuji vše z myčky, co jsem do ní zatím nastrkala. Kousků polystyrénu se zmocňuje Kubík a v košíku na příbory je odnáší do obýváku. Kačenka se mě odmítá pustit, tak ji další hodinu držím na klíně a protože jí nemůžu ohřát jídlo, dávám jí aspoň piškoty. Marná snaha, ožužlané je hází na zem, která se za chvíli proměňuje v lepkavou past. Kubík odmítá jíst cokoli a sleduje opraváře. Je zklamaný, že tentokrát nemá ani vrtačku, ani kleště na trubky.
Po hodině se stáváme majiteli funkční myčky a loučíme se s opravářem. Tomáše zanechávám se dvěma dětmi a jdu aspoň na poštu, lékárna je zavřená. Cestou zpátky se stavuji u kamarádky pro nádobí, které mi koupila, už jí zabírá místo. Na hromadu v kuchyni přidávám další balíček a horu talířů.
Kubíček si vzpomíná, že mu tatínek slíbil smontovat novou židličku. V domnění, že to nemůže tak dlouho trvat, se pustí do toho, pokud Kuba něco sní. Zatím se snažím vytřít a vysát kuchyň, takže vše, co ještě zbylo na podlaze se ocitá na kuchyňském stole. Jdu omrknout situaci v obýváku. Na prázdnou krabici se vrhla Kačenka, Kuba pobíhá s metrem a tatínek se snaží přišroubovat dvě části k sobě. Klade mi záludnou otázku, kolik opěradel má židlička mít, jestli to můžu najít. Beru návod, přečtu dvě věty, podívám se na připojenou tabulku a zjišťuji, že to taková sranda zase nebude. Ještě chvíli bojujeme se židlí a dětmi, až to táta ve čtvrt na devět vzdává a s lítostí oznamuje, že by děti měly jít spát. Bezva nápad.
Po tradičních rituálech v devět hodin všichni, kromě mě, spí. Přemýšlím, co udělat dřív. Začínám sprchou, pak uklidím v koupelně a vytáhnu prádlo z pračky. Hlavou mi bleskne spásná myšlenka. Zítra jde přece Kubík po měsíci zase do školky, takže vlastně budu mít spoustu času na úklid a nastudování návodu k myčce. Pouštím v TV Zoufalé manželky a alespoň pověsím prádlo.