Jméno pro holčičku nebyl až tak velký problém. Já chtěla Barborku, tatínek Kristýnku. On: Budou na ni křičet Barboro, bramboro. Já: Budou na ni křičet Kryso (žádný jiný argument mě nenapadl, omlouvám se tímto všem maminkám Kristýnek). Při probírání jiných jmen jsme se naštěstí zázračně shodli: Lucie!
A co když to bude kluk? Franta samozřejmě prosazoval Františka. Prý – já jsem František, můj táta je František, jeho táta je … a tak dále. Mě se ale to jméno nelíbilo (i mého Frantu jsem oslovovala pouze miláčku nebo lásko, jménem jen v krajní nouzi), což můj miláček nedokázal pochopit. Nakonec jsme se nedohodli, doufali jsme (tedy alespoň já), že to bude holka a rozchod kvůli jménu nám nebude hrozit. A byla to holka!
Při plánování druhého potomka jsem neměla strach z těhotenství ani z porodu, ale z toho, jak se shodneme na jménu. I holčička nám tentokrát dala zabrat – Lucinku už máme, Kristýnka s Barborkou jsou tabu. Franta měl své favoritky: Karolína, Klára, Monika. Já měla rovněž vybráno: Ema, Kamila, Daniela. Když jsem mu konečně ustoupila na Kláru, přestalo se mu to jméno líbit. Nakonec jsme se shodli na neutrální Janě, která ani jednoho nerozčilovala.
A kluk? Opět jsem začala doufat, že budeme mít dceru. František a jenom František byla moje noční můra. Chtěla jsem Matěje, Michala nebo Jakuba, ale všechna tato jména mi byla ihned zamítnuta. Do porodnice jsme odjížděli nedohodnuti. Dokonce jsme ani nevyplnili jméno pro kluka v dotazníku, i když Franta tam chtěl při mé kontrakci propašovat Františka. Nakonec se přece jen narodil kluk. Když ho sestřička ošetřila a začala papírovat, zjistila, že se nijak nejmenuje. Hned se nás na to tázala. Já rodila placentu, Franta měl ještě oči vlhké od slz dojetí. Podíval se na mě: Fanoušek? Já mu to vrátila: Honzík? Nedokázal dále vzdorovat a tak jsem sestřičce nadiktovala jméno: Jan František. Říkáme mu Honzina.