Předtím jsme snad skoro na každém letním táboře nebo školním výletě kromě jiných vylomenin svolávali různé duchařské sedánky, ale většinou bez valného úspěchu.
Poprvé, kdy se nám podařilo navázat spojení s duchem, bylo o prázdninách před prvním ročníkem s dalšími dvěma kamarádkami na chatě jedné z nich. Měly jsme do kruhu vyskládanou abecedu písmen spolu s desítkou číslic a uprostřed všeho skleničku obrácenou dnem vzhůru. S prsty na pohybující se skleničce jsme se zatajeným dechem skládaly písmena do slov a vět a dozvěděly se, že ten, koho jsme vyvolaly, zemřel jako osmnáctiletý kluk asi před 100 lety. Řekl nám, že všechny úspěšně odmaturujeme (pravdu měl), vdáme se (to se mu u všech zatím nepodařilo, ale pokud se budou počítat i registrovaná partnerství, tak jednou snad 🙂 ), a že budeme mít i nějaké ty děti (ty heterosexuální z nás už nějakou tu drobotinu mají). Proběhlo i několik (patrně přihlouplých) otázek, na které nám odmítal odpovědět, stejně jako na čísla následující neděli tažené sportky. 🙂
Do druhého dne se nám podstatné otázky rozležely v hlavě, ale to už se nám bohužel spojení ani s tímto, ani s žádným jiným duchem nepodařilo navázat.
Druhé, úspěšné napojení proběhlo v prvním ročníku střední školy na lyžařském výcviku. Jednou večer (jak taky jinak), jsme se slezly na největším z pokojů a provázkem upevnily dveřní klíč do knížky. Na titul se mě už neptejte, netuším, ale myslím, že to ani není podstatné… Celou seanci vedla a hlavní slovo tak měla jedna z docela hubatých holek, Eva. Přivolávaly jsme postupně větší či menší historické osobnosti, stejně jako některé své zemřelé příbuzné. Já si taky přála zeptat se na pár otázek svojí zemřelé tety Anežky. Byla to sestra mého dědečka a navíc úžasně milá babča. I když je to už hodně dávno, kdy jsem ji viděla naposledy, vybavuje se mi úplně jasně. Hubená, lehce shrbená, v zástěře s laclem a pantoflích na nohou, šedivé vlasy pečlivě sepnuté v drdůlku a vždycky s jemným úsměvem na tváři. Pravidelně, když jsme k nim s rodiči přijeli na návštěvu, odemkla klíčem spižírnu, kde pro mě měla nachystanou tabulku čokolády.
Tak nějak jsem vždycky cítila a pořád cítím její milou a ochraňující přítomnost. A tak jsme tetu přivolaly a ona skutečně přišla. Byl to pro mě zvláštní pocit. Dlouho s námi ale nezůstala, protože Eva zničehonic zavelela: „Tak, to už stačí. Tahle ať už vypadne a vyvoláme Hitlera!“
Ta neúcta k mrtvým a navíc k MOJÍ zlaté tetě mě píchla u srdce. Některé holky vytřeštily oči, ale to bylo to poslední, co jsem mohla vidět. V ten okamžik zhasla všechna světla v celé ubytovně a ze všech pokojů bylo slyšet jen pubertální pištění. Učitelky okamžitě vyběhly ze svých pokojů a snažily se najít skříň s pojistkami, ale marně. I když naše ječení utichlo, náš strach se nepodařilo zahnat a všechny do jedné jsme věděly, kdo je za tu tmu zodpovědný… Strach byl silnější než my a odmítaly jsme se i přes nařízení učitelek potmě vrátit o patro výš do svých ložnic. Nakonec jsme si všechny polehaly v pokoji, kde jsme byly, po dvou i po třech na jedné posteli. Na silně proleželých matracích v takovém počtu dost nepohodlné spaní, ale přece jen namačkané na sebe jsme se cítily trochu jistější, takže se nám po nějaké době přece jen podařilo usnout…
Ráno, když dorazil údržbář, vůbec nechápal, co se s elektrikou stalo, nahodit pojistky totiž nestačilo, ale byl zapotřebí širší zásah…
Po této příhodě jsem se už o žádné další vyvolávání nepokoušela, i když paranormálními jevy, tajemnem a vůbec vším nevysvětlitelným mezi nebem a zemí, jsem posedlá pořád a sem tam leccos zkouším. Ale nikdy už s dalšími prostořekými a neprověřenými lidmi… 🙂
A co vy? Jaké jsou vaše zkušenosti? Věříte? Nevěříte?