Jednoho dne mi Libuška zvonkohru přinesla s tím, že: „E to obitý a čebuje opajit..“ No, jsem celkem technicky zdatná, ale nechtělo se mi hledat v tatínkově bordelu patřičný „křižák“, a tak jsem robátko odkázala na živitele, řka: „Až se tatínek vrátí z práce, podívá se, co by se s tím dalo dělat.“ Pár dnů to vypadalo, že dítě na hračku zapomnělo, ale opak byl pravdou. Jen čekala, až bude tatínek o víkendu doma a bude mít tudíž na opravu více času. Přinesla mu hračku a dožadovala se „opaji“. Přeloženo otci, vyvolalo huronský smích a poznámku. „No, dobrá, dobrá. Rozšroubujeme to, vyskáčou z toho šroubky a pak to hodíme do popelnice..“ Nechala jsem ty dva napospas osudu, vzala mladší dcerku do sedačky a šla jsem věšet prádlo na chodbu. Následující akci mám pouze naposlouchanou, ale stála za to.
„Nejdřív to musíme rozšroubovat, pomůžeš tatínkovi? Tuhle si sedni a NA NIC NESAHEJ, hlavně ne na ty šroubky, pak už bychom to nedali dohromady!“
„Opajíme, opajíme..“
„Nech ten šroubek na pokoji, Libuško, tatínek ho bude ještě potřebovat!“
„Podíváme, co dá dělat!“
„Nech ten šroubek na pokoji..“
„Libunka opají, šííííkulka.“
„Nech..! Kde je ten šroubek?“
„Šíííkulka!!“
„Líbo, kam jsi dala ten šroubek? Tadyhle byly tři a už jsou tam jenom….LÍBO, UŽ JE TAM JENOM JEDEN!!! KDE jsou ty šroubky.“
„Šikulka kovala, kam dala šubek, šikulka?“
„Tak, hledáme, bez nich to nepůjde. Kde je ten šroubek? Hele, tady máš jeden…. auuu, tady je druhej, a ten třetí? LÍBOOO? Jo, tady je.. Tak se na to podíváme.. Jo, jo, je tu nějaká gumička, je stržená, zpuchřelá, proto to nehrálo..“
„Opajíme šoubky..“
„Nech ten šroubek na pokoji, Líbo. Maminko, nemáš nějakou gumičku?“ (Přinesla jsem gumičku…)
„Ne, to je moje gumička, Líbo.“
„Neci, neci, necííííí.. Nech toho!“
„Dej mi tu gumičku, Líbo! Dej mi jí, tatínek ji potřebuje… LÍBOOOO!!!!!“
„Ibuškaaa Janikaaaa, to je moje potěéééšení, Ibuškaaaa Janikaaaa to je mooje šíííkulka…..“
„Maminko, nemáš nějakou jinou gumičku?“
(Přinesla jsem jinou gumičku..)
„Tak, gumičku dáme seeem. Kde je ten šroubek, Líbo? Ne, tenhle, ten DRUHEJ!!“
„Opajíme, opajímeeeee…“
„Hurá, už to hraje.. Ale nehejbe se to?!? Ta gumička je moc tlustá!“
„Dej mi to, to je mojéééééé!!“
„Na, vezmi si to, alespoň, že to hraje, hejbat se to asi už nikdy nebude.. Ta gumička je moc tlustá.“
„Neci, neci, necíííí“ KŘACH!!!
„Tak to dej Amálce, to je stejně hračka spíš pro ni..“
„Málko, na!“ KŘACH, KŘACH, KŘACH…
Já: „Hraje to ještě vůbec?“
DA-DA-DA-DA-DA-DA-TATA-NANANANA-NANANA-NANANA
„Ach, jo, hraje to….“
„Teda, miláčku, ty jsi táááák šikovnej, já jsem na tebe pyšná!“
„Hm, ale ta gumička je moc tlustá…
„Táta, šííííkulka..“
„No, alespoň něco. AUUUU! Co to? Kde se tady vzal ten šroubek?……………………..“