Učila jsem se dobře, vysvědčení mi kazila jen sem tam nějaká ta dvojka z matematiky a zeměpisu. Spíš se dá říct, že jsem se neučila, ale měla jsem to štěstí, že mi to tak nějak šlo samo. „Učit se, učit se, učit se“ jsem se učila právě až na střední škole… Ale zpět.
Když se blížil den, kdy jsme měli (tehdy ještě) do dvou kolonek předběžně vyplnit zájem o nějakou školu, případně obor, začalo se doma více diskutovat. A jak to tak bývá, čím víc příbuzných se do diskuze o mé budoucnosti zapojilo, tím víc názorů se vyrojilo…
První variantou bylo gymnázium. „Hlavně aby odmaturovala a za pár let snad sama zjistí, co by chtěla a může jít na medicínu, veterinu, nebo pedagogiku.“ Známky jsem na to měla, tak proč ne? „Ale co když otěhotní?!?!“ Tahle varianta mě ve třinácti letech ani nenapadla, zato mé rodiče ano. Inu, zkušenosti… „Měla by sice maturitu, snad (!), ale co potom? S gymplem bez dalšího vzdělání vlastně není člověk „nic“.“ Takže zamítnuto!
Technické střední školy mi nic neříkaly a tak už zbývala jen ekonomická a zdravotní škola. Dvojka z matiky rozhodla, tedy rodiče vyhodnotili, že ekonomie nebude to pravé pro mě, a tak „zbyla“ zdrávka. Mě osobně se ta představa zamlouvala. Vidina bílo-modré uniformy a bílého čepečku na hlavě vypadala lákavě. „To určitě! Bude starým dědkům utírat zadky a odnášet bažanty! Ale taková dietní sestra, to by byla jiná. To je čistá práce…“ Jenže obor dietní sestry se dal studovat až jako pomaturitní studium. Vybírali jsme tedy mezi zdravotní laborantkou, zdravotní sestrou a dětskou sestrou. Zavřete oči a představte si z pohledu třináctileté holky budoucí povolání dětské sestřičky. Hezká, upravená, nažehlená sestřička, s tím krásným čepečkem na hlavě a odznáčkem na prsou, jak si hraje s dětmi nebo chová miminka. Nádhera, co? 🙂
Jasně, bylo rozhodnuto. Dnes už si ani nepamatuju, která škola byla na druhém místě, ale která byla na tom prvním, vím naprosto přesně. Střední zdravotnická škola, obor dětská sestra. Asi jsem klikař, přijali mě bez přijímacích zkoušek na základě prospěchu. Byla jsem šťastná. Byla jsem miminkům o krok blíž…
První ročník střední školy byl ve znamení velkých změn. Vyučující nám vykali a mluvili s námi jako s dospělými lidmi, ne jako s dětmi ze základky. Bolela mě ruka ze stálého zapisování poznámek přednášejících a skoro jsem zapomněla, jak vůbec jedničky vypadají… Myslela jsem si, že takové množství učiva se snad ani nedá zvládnout…
Ve druhém ročníku jsme začaly chodit na dobrovolnou praxi na dětské oddělení. Pomáhaly jsme odpoledne děti nakrmit a pohrát si s nimi. Bylo to krásné.
A taky přišla první návštěva pitevny. Dodnes vidím obrázek čtyř mrtvých rozpitvaných těl a ty nádherné oči patologa, který byl současně naším vyučujícím. Měl na hlavě čepici, na obličeji roušku a v ruce, těsně u svého obličeje, držel srdce jednoho z mrtvých a se zaujetím nám ukazoval příčinu jeho smrti, infarkt. Týden jsem nepozřela žádné maso, nemohla jsem. Neměla jsem záruku, že to maso na talíři není lidské…
Aby nebylo až tak smutno, šly jsme se v rámci praxe také podívat na porod. Po tomto hrůzném zážitku jsem se zařekla, že nikdy nebudu mít děti… No, názor jsem léty změnila, ale že mi to trvalo… 🙂
Od třetího ročníku jsme chodily na praxi na dva dny týdnu a snad můžu říct, že jsme prošly snad všemi odděleními. Novorozenecké, dětské, kojenecké ústavy, kožní, interna, chirurgie, děti i dospělí… A bohužel taky hematologie. Pamatuju si na jednoho asi tříletého chlapečka. Měl blonďaté, dlouhé vlásky a nádherně se mu vlnily. Ty lokny by mu záviděla kdejaká ženská… Vypadal jako andílek, které vídáme nad oltářem v kostelech, jen ta křídla mu chyběla… Usmíval se a přitom se musel strašně bát. Netrvalo dlouho a místo vlásků zůstala jen holá hlava a velké oči. Byl moc statečný, ale svůj boj s leukémií nakonec nevyhrál… Tehdy jsem si uvědomila, že práce dětské sestry není o chování miminek a hraní s dětmi. A že opravdu jediné, co nechci a co skutečně neunesu, je vidět umírat takhle malé děti.
Ani čtvrtý ročník nebyl procházkou růžovou zahradou. Tehdy, při výběru školy, jsem si totiž ani já, ani nikdo z dospělých poradců neuvědomili, že v nemocnici nejsou zpravidla děti zdravé, ale děti nemocné. Jak se asi cítí nemocné dítě, vytržené ze svého prostředí, umístěné v nemocnici, se spoustou cizích lidí, často bez mámy, dělají mu různá nepříjemná vyšetření, odebírají mu krev, odebírají mu mozkomíšní mok nebo dělají punkce z hrudní kosti, dělají další nepříjemná vyšetření, píchají injekce a infuze, ordinují nepoživatelné diety… A kdo je většinou tím, kdo jej doprovází na tato vyšetření? Ano, dětská setra. Kdo mu píchá injekce a infuze? Kdo ho zalehává tělem, aby se neškubalo při odběrech krve nebo kostní dřeně? Dětská sestra… Strašné. A jak navíc vysvětlit dvouletému nebo čtyřletému andílkovi, že to děláte pro jeho dobro?!?!?! Nemyslitelné…
A tak jsem nakonec skutečně odmaturovala, kupodivu s vyznamenáním, ale v okamžiku, kdy jsem si přebírala maturitní vysvědčení, jsem na beton věděla, že mě na žádném dětském oddělení v žádném případě neuvidí…
Dospělému pacientovi totiž mnohem snázeji způsobujete stejnou bolest jako dětem, jen s tím rozdílem, že oni to prostě pochopí. Vědí, že to skutečně děláte pro jejich dobro. Často se i příjemně zapovídáte a je krásné slyšet při jejich odchodu domů: „Děkuju vám za všechno. Byla jste naše sluníčko…“ Bohužel se také stává, že neodejdou domů, ale jak říkali indiáni „do věčných lovišť“. Je to smutné, ale přesto se se smrtí dospělého vyrovnává jinak, než se smrtí dítěte…
Přeju všem dětem, aby nemusely poznat nemocniční prostředí a znaly jen usměvavé dětské sestřičky z ordinací pediatrů při preventivních prohlídkách.
Přeju všem maminkám, aby jejich děti byly jen a jen zdravé.
A všechny pracující dětské sestřičky zdravím, skláním se a obdivuji je, i když už dnes ty čepečky na hlavách nenosí a přeju jim hodně síly a trpělivosti, které jsou k téhle práci zapotřebí. Vaše „zběhlá“ kolegyně, dětská sestřička.