Já lžu.

Poslední dobou se častěji „dívám“ sama na sebe. Musela jsem se to naučit. Neuměla jsem to. Chtěla bych se „zbavit“ některých zlozvyků a špatných vlastností a tak jsem se začala učit… Zkouším se dívat na vlastní počínání cizíma očima…No a při tom „dívání“ jsem zjistila, že lžu. Já lžu. Sama jsem tím zjištěním byla překvapená. Považuji se za slušného a čestného člověka. A jsem toho mínění, že lhát se nemá.

Situace I.
Své kolegyni v práci jsem půjčila loni na podzim 10.000,- Kč. Byla bez peněz, v nouzi, a potřebovala „založit“. Sama navrhla, že mi to do konce roku vrátí. Bylo mi jasné, že nevrátí, protože v prosinci jsou Vánoce a každá máma nakupuje dárečky pro své milované. Takže když přišla s tím, že mi to vrátí později, přešla jsem to s úsměvem.
V lednu přišla do práce v novém kostýmku, v únoru v nových botkách, v březnu v nové halence… A tak jsem jen čekala, kdy a s čím přijde…
Přišla. Minulý týden. Návrh byl následující: vrátí mi tu částku postupně, není s to ušetřit 10 tisíc. Hlavou mi běželo: „když máš dluhy, nekupuj si nové hadříky a botky, to se nedivím, že neušetříš, to ani nemůžeš!“. A nahlas jsem řekla: „To nevadí, vrátíš mi to, až budeš mít.“ Já jsem to řekla. Sama jsem to vyslovila! Vůbec nevím, jak se to stalo. Pusa byla rychlejší než myšlenka. Ach jo… Řekla jsem, že „to nevadí“! Přitom mi to vadí! Chtěla bych nahlas říct to, co jsem si v tu chvíli myslela.

Situace II.
Mám dlouholetého kamaráda, je to fajnový mužský s dobrým srdcem a několikrát už mi pomohl „z kaluže“. Jeho syn utrpěl tento týden těžký úraz. Úplně zoufalý mi vyprávěl, co se stalo. Srdce se mi svíralo a chtělo se mi brečet. On se rozplakal. Instinktivně jsem věděla, že potřebuje podporu a povzbuzení, a už se slyším, jak říkám: „Neboj se, doktoři jsou machři, dají ho do pořádku. Je mladý a silný, určitě to zvládne.“ Slova jsou vyřčena.
A myšlenky „pracují“ dál: to, co se mu stalo, je skutečný průšvih, bude mít trvalé následky a zcela jistě v pořádku nebude…

Situace III.
Můj syn měl narozeniny a od tchyně dostal dárek (tchyně dárky běžně nekupuje, takže to byla dost neobvyklá situace a pro mě velké překvapení). Koupila mu kostkovanou mikinu s kapucí vepředu na zip. Já bych mu ji nikdy nekoupila, protože vím, že kapuce má rád jen na bundách a na mikinách je nesnáší. A přestože se mi zmíněná mikina vůbec nelíbí, slyším se, jak říkám: „Babi, to je od tebe hezké, mikinu teď potřebujem, na jaro se bude hodit.“ A babi hned vyzvídá: „A bude se malému líbit?“ Vím, že nebude, a nahlas zřetelně artikuluji: „Ano, bude, zcela jistě bude.“

Takhle bych mohla pokračovat vyprávěním „situace IV.“ a dostala bych se k „situaci V.“…
A tak si kladu otázku, kde končí pravda a kde začíná lež?
Může se někdy zalhat? Nebo se lhát nemá vůbec?
A lžu jen já nebo lžeme všichni??