Ale hlavně mi internet nahrazuje nedostatek sociálních kontaktů na mateřské dovolené. Píšu si e-maily s lidmi, které jsem nikdy neviděla a možná nikdy neuvidím. Na i-diskuze píšu věci, které jen tak někomu neřeknu, a přitom si je tam může přečíst prakticky kdokoliv.
Sejít se s někým osobně je pro mne kvůli dětem často velmi problematické. Ale v době jejich spánku můžu být s lidmi v kontaktu alespoň přes ICQ nebo Skype. Vzhledem k manželově pracovnímu vytížení toho spolu víc probereme přes den přes ICQ než si toho stihneme říct večer, až přijde z práce.
Mé kamarádky se o mně dozví víc z mého blogu, než jim zvládnu říct osobně. A platí to i o mé matce.
Internet mi především pomáhá dozvědět se víc o diagnózách našeho nemocného syna. Internet mi dává možnost získat kontakty na jiné rodiče postižených dětí, takže můžeme sdílet zkušenosti, dává mi možnost získat kontakty na lékaře, specialisty, na poskytovatele sociálních služeb. Jenom díky Internetu jsem se svým synem absolvovala už tolik různých terapií.
Potkala jsem se s maminkou, která má o rok staršího, podobně postiženého syna jako my. Nevěděla o lázních, do kterých my jsme za dva roky stihli jet už dvakrát, nevěděla, že může chodit na hipoterapii, nevěděla, že může získat asistenta. To všechno jenom proto, že nemá přístup k internetu, k informacím.
Píšu na svůj blog http://dmo.blog.cz náš příběh o životě s postiženým dítětem, abych splatila svůj dluh. Co jsem z internetu získala, chci alespoň částečně vrátit zpět. Vždyť, aby se dalo na internetu cokoliv najít, musí nejdřív existovat lidé, kteří píší a zveřejňují.
Přístup k informacím nám může pomoci vyrovnat se s postižením syna nebo dcery. A to není málo.
Internet by měl být pro rodiče postižených dětí zdarma na poukaz od zdravotní pojišťovny.
Přeju všem matkám postižených dětí, aby o sobě mohly prohlásit: „Jsem internetová maminka.“