Odjezd 7:30. To znamená nejpozději 7:10 skočit do auta a doufat, že chytne baterka…Ranní hygienu jsem prozřetelně omezila na letmé vyčištění zubů a dala přednost rychlé snídani, abych při nastalém kvaltu nezkolabovala. Ani jedno dítě nechtělo zrovna dnes vstávat, ačkoli jindy už jsou oba dávno vzhůru.
Na našeho hlavního aktéra padl strach z neznámého. Po ódách na lyžování a lákání na fikaně ukrytou müsli tyčinku v kapse kombinézy přišly na řadu výhrůžky.
Postupně se mi dařilo nás a jednotlivé svršky a části lyžařského vybavení přesunout do předsíně. Tam jsem nabrala do náruče ještě nechodícího mladšího brášku, přilbu, lyže, lyžáky, rukavice, batoh (kam se na mě hrabe africká žena se džbánem vody na hlavě) a vyrazili jsme. Nicméně jsem byla ráda, když jsem posléze v autě našla složený golfáček.
Ve školce jsme v oddělení myšek vyfasovali svačinu a byli odesláni k registraci do koťátek. Venku jsme ovšem spatřili přistavený autobus a nastupující děti. Náš lyžař se už z ranní hysterie jako mávnutím kouzelného proutku probral, tváře mu teď hořely nadšením a k autobusu se rozběhl jako o život.
Původně jsem našemu dítěti slibovala hodné, hezké a mladé instruktorky (jako je teta Zuzka), jakmile jsem tedy s přískoky protlačila sněhem náš rozhrkaný golfáček až k autobusu, radostně jsem vstříc instruktorům zvolala: „Podívej, jací jsou tady pěkní mladí kluci!“. Můj mozek už naplno fungoval v režimu žabek a veverek. Pěkní mladí kluci se mě zeptali, jestli jsme se už zaregistrovali a doprovodili nás do koťátek. Cestou zpět k autobusu se pěkný mladý kluk pokoušel udržet na nohách už obutých do lyžáků našeho malého nemotorného kluka, zatímco já jsem opět klopýtala s golfáčkem ve sněhu za nimi a snažila se zopakovat důležité informace o rukavicích, přilbě, jídle a pití: „Hned jak si sedneš do autobusu, vytáhni si ten řízek!“. Kamarádka mě totiž varovala, že svačina dětí probíhá nehorázně pozdě až na zpáteční cestě o půl 12.
Čerstvě napadaný bílý sníh křupal po nohama, začínalo probleskovat slunce a navzdory brzké ranní hodině bylo jasné, že je před našimi lyžaři krásný zimní den. „Hlavně, aby nám nezačalo pršet“, trefně přihodil k řízku mladý instruktor.
„A ještě pusu!“, volala jsem instruktorovi do zad. Moje dítě nereagovalo a tak PMK sestoupil ze schůdků do autobusu a podal mi našeho kluka k polibku. Další pěkný mladý kluk se na našeho podíval a sarkasticky poznamenal: „No to je teda drak.“ Pravděpodobně ho zaujala Libáskova kolébavá chůze v lyžácích nebo brčálově zelená kombinéza. A to bylo ještě štěstí, že kombinézy neměli v momentálně nejkrásnější barvě fialové.
Opřela jsem se o golfáček, zaujala jsem loučící pozici mezi ostatními rodiči a všimla si, jak na mě jeden z pěkných mladých sportovně oblečených kluků zírá. Upřela jsem na sebe svůj vnitřní pohled z vnějška a zhrozila se svých nerozčesaných vlasů halabala uchycených v culíku, kruhů pod očima a celkové bledosti, ještě podtržené prošívanou bundou obdobně mdlé barvy.
Následně jsem tímto nelaskavým pohledem sjela celou naši skupinku. Matka z luxusního vozu byla upravená, dokonce se mi zdálo, že zhubla, ale i přes makeup bylo znát, že pro mladého vysokoškoláka spadá již zřejmě do kategorie kamarádek jeho matky.
Vzápětí jsem si ovšem vzpomněla na středoškoláka Vojtu, spolužáka z kurzu angličtiny (tady by se dalo parafrázovat, že šlo opravdu o kurz pro starší a pokročilé). Když měl Vojta specifikovat věk své angličtinářky, kterou nevybíravě nazýval „starou krávou“, uvedl po dlouhém zamyšlení, při němž se na něj upíraly zraky všech mladších i starších spolužaček, číslovku 30. Tehdy poprvé jsem zalapala po dechu a teď jsem v duchu rozšířila řady máminých kámošek. Nakonec kafe s kamarádkou je teď pro mě skoro jako výjev z říše snů.
Pomalu rozjíždějící autobus mě vytrhl z rozjímání, za jeho tmavými skly nebylo možné rozeznat vlastní dítě, vrhali jsme proto postupně úsměvy a zuřivě mávali do všech oken všem třepetajícím ručkám a všem pěkným mladým klukům.
Minula jsem naleštěný luxusní vůz, silou jsem odervala dveře (jak jen mohly tak rychle zase přimrznout?) a naskládala nás do našeho obstarožního auta a vydala se do obchodu. Asi bych to auto měla přeci jen parkovat v garáži, jak mi radí manžel.
„Jakej máte ročník?“, zaskočil mě hned na parkovišti starší pán a začal kolem mě zkoumavě kroužit. Tedy vlastně kolem auta. Poté se pochlubil svou znalostí disků a odkráčel.
„Už by sis měla koupit novou bundu„, zákeřně na mě místo pozdravu vybafla v liduprázdném obchodě vlastní matka, která vyjela z podhůří Jeseníků do města ještě za tmy, aby jí neuniklo avizované zboží z letáku. Tepláky, trička a flísové mikiny se obchodníci tentokrát pokouší udat jako speciální oděv na jógu.
Mám nepříjemný pocit, jako bych se stala obětí nějakého spiknutí.
„Tak jaký to bylo?“, snažím se o pár hodin později zjistit, jakým způsobem probíhal kurz.
„Nuda“, říká naše malá myška s gustem a s opovržením puberťáka. To u něj ještě neznám.
„A co jste dělali?“
„Nic.“
„Nejezdili jste ze svahu?“
„Ne.“
„Tak, kde jste byli?“
„Na rovině.“
„Učili jste se zatáčet?“
„Ne, jenom jsme stáli.“
„Celou dobu?“
„Jo.“
Vzdávám to.
Před usnutím je sdílnější a svěří tatínkovi, že byli ve skupině tři, učili se chodit do kopce a zřejmě z něj i sjížděli za asistence dlouhovlasého instruktora. Všichni instruktoři měli na prsou nějaký obrázek. Ten jejich si jako svůj identifikační znak zvolil žalud. Vtipálek. Jmenoval se prý Sanda.
„Nebyl to Standa?“, pokouším se u snídaně taky něco dozvědět.
„Ne sranda, NUDA!“
…
„Tak PMK na půl stránky a já jenom v jedné větě, jo?“, nahlíží mi přes rameno manžel.
„Ještě na tebe vzpomínám s tím garážováním.“
„No jo, manžel blbec, kterej se stará o auto.“
„Ale jinak je to vtipný, ne?“
„Ta pointa se Standou Žaludem tam nějak zanikla, ale to jak jsi se divila, že ti znovu přimrzly ty dveře, to jsem viděl úplně živě.“
„Pointa bude, že si koupím tu novou bundu.“
„Abys ji měla na příští pondělí, ne?“
Příští pondělí je samozřejmě druhá lekce.
„Ale jak mohly za takovou chvilku ty dveře zase přimrznout, to nechápu,“ raději měním téma.
„No jak? Natekla tam voda, tak přimrzly.“
„Trochu jsem samozřejmě fabulovala,“ snažím se vysvětlit mírné předsunutí času, kterého by si manžel bez mého upozornění zřejmě ani nevšimnul (odjezd byl až 7:45, ale nechtěla jsem vypadat tak neschopná).
„Tebe se vyptával na parkovišti nějakej chlap?“
„Hm.“
„A matka přijela tak brzy?“
„Koupila si tu jogínskou soupravu,“ přikyvuju.
„Počkej, ty jsi těm instruktorům fakt řekla, že jsou pěkní mladí kluci???“