To něco nevinného se stalo i mně.
Totiž, i malá příhoda s dětmi v nás může zanechat hlubokou stopu a radost všedního dne.
Stejně tak jako se to stalo mně v tomto malém příběhu. Snad vykouzlí úsměv na tváři i vám.To jsme tak jednou byli v supermarketu a manžel si prohlížel repliky autíček. „Ale no tak, kup svému synovi taky jedno, podívej, jak se na ně třese,“ řekla jsem a ukázala na synka v košíku:
„drrrrrrrrrr, toto, drrrrrrrrr“ jako by mě synek slyšel. „Tak jo,“ odpověděl mi manžel a vybírali spolu.
„Já chci taky!!!“ to se ozvala dcerka. Jasně, jak má něco jeden, musí mít i druhý, to je daná věc, jinak by si šli po krku.
„To víš, že ti táta taky vybere, anebo si běž vybrat sama,“ sdělila jsem dcerce. Synek už držel krabičku s malou replikou černého autíčka a dcerka jak jinak, než se na holku patří, vybrala si pro sebe červené.
„Já mám červený heč a ty máš černý…“ ukazovala dcerka bratříčkovi a ten jen „drrrrrr, a drrrrrr“ pusinka naducala tvářičky z kterých se to drrr linulo jako z náklaďáku a jezdil s krabičkou po košíku.
U pokladny jsme posléze zaplatili a šli dál. V košíku bylo najednou jakési nedefinovatelné ticho a tak mrknu dovnitř. Synek se snaží vytáhnout autíčko z krabičky a kupodivu se mu to i daří. Krabička záhy letěla z košíku ven, protože je to věc nepotřebná a potřebnou věc – tedy autíčko – držel v ruce a mlátil s ním o košík. Jeho pusinka dělala pořád drrrr tak dokonale, že mu škraničky lítali nahoru a dolů. Bylo mi tak krásně dětinsky do smíchu, že jsem se neudržela a koutky úst mi cukaly. Najednou pláč, strašný křik a synek nalepený na straně košíku, ruce volně ven a „drrrrrrrrrr, toto, uaaaaaaaa drrrr, toto uaaaaaa“, jeho autíčko bylo pryč.
„Co se ti stalo, co se děje, udeřil ses, co je?“ začala jsem plašit, nevědouc, co se najednou stalo. Velké slzičky kapaly synkovi z tvářiček, byl nešťastný a stále opakoval svoje.
„Aha ty nemáš autíčko, kde máš autíčko, kde je drrrrrrr?“ ptala jsem se a rozhlížím se všude kolem. Najednou vidím dcerku, jak nese černé autíčko a podává bráškovi. „Na“, říká a dává mu ho do ručičky. Okamžitě je klid a na synáčkově obličejíčku je zase úsměv.
Večer jdeme spát. Synek pořád nechce usnout. Vstává z postýlky, pevně se drží šprušliček a něco hledá. Dávám mu hračky, ale evidentně je nechce. Vzpomenu si na scénu s autíčkem a odbíhám pro něj. Když mu dám autíčko do ruky, okamžitě je klid a syn uléhá. Přikryji ho a ještě než jdu později spát já, vidím, že své autíčko drží pořád v ruce. Kouknu na dcerku, autíčko už dávno nemá, objímá ve spánku svou nejoblíbenější panenku Nanynku. Jsou tak rozdílní, jsou to bratr se sestrou a každý tíhne k tomu svému.
V mých očích vypadají jako dva kouzelní skřítkové. Dávám jim letmou pusinku, pohladím po hlavičkách a popřeju Dobré noci.
Ráno se ze skřítků zase stanou rarášci a vše začíná nanovo.
Každý den zažívám se svými rarášky kouzelné chvilky, které mi na rtech vykouzlí úsměv. Každý den se stávám, aspoň duší, tím malým dítětem. Dokáži se proto radovat i s obyčejnýchi příběhů všedního dne.
Určitě to máte se svými dětmi také tak 🙂
Pochlubte se…