Vše začíná již v prvních minutách. Malinkaté a schoulené leží miminko v našich rukách a my mu a sobě slibujeme, že ho nikdy nenecháme na holičkách, neustále ho budeme chránit a dáme mu jen to nejlepší, co mu budeme moci poskytnout.
A potom začnou všichni v rodině růst, děti do výšky a my psychicky, jak na nás přicházejí stále nové a nové úkoly. Děti se naučí lézt po čtyřech a my, že je třeba se o místo v jeslích starat včas. Oni jí svou první bramborovou kaši a my zjistíme, že naši sousedé nemohou vystát dětský křik a pláč. Po několika měsících už naše miminko umí říci „dadada“ a my máme dokonalý přehled o cenách dětských plen v přilehlých supermarketech. Děti se naučí chodit a my se seznamujeme s novými lidmi – na kojeneckém plavání, na hřišti, ve školce… A co by nás v životě nenapadlo – že se o svých dětech potřebujeme s někým pobavit.
Spolu s Tomášovou maminkou se smějeme tomu, co všechno stihl v poslední době hodit do záchodu, trpíme s Hankou, jejíž dvouletý syn si o žehličku popálil ruku a sdílíme s Dianou radost z toho, že Pavlína umí ve třech letech jezdit bez opory na kole.
Děti nás spojují s jinými lidmi, s nimiž sdílíme radost i smutek. Ale také nás nutí přemýšlet o věcech, o kterých jsme si dříve mysleli, že to není naše věc: jedy v hračkách, volně pobíhající psi v parcích a na dětských hřištích, nová školská politika vlády, výhledy příštích generací.
Kdo má děti, bere svět a lidi víc vážně. Protože mu není jedno, kde a s kým jeho děti vyrůstají, jak žijí, jaká je čeká budoucnost.
Kdo má děti, pozná lépe také sám sebe. Najednou jsme sebevědomější a dětské lékařce vymlouváme antibiotikum, prosadíme se i oproti docela milým kolegům, kteří chtějí jet na dovolenou ve stejném termínu jako my (přitom může jet pouze jeden) a v neposlední míře jsme mnohem, mnohem klidnější, když od rána podvanácté, už třetí týden vysvětlujeme, proč nemůže čtyřleté dítě snídat zmrzlinu.
Objevujeme na sobě vlastnosti, kterých jsme si nebyli vědomi, nebo o kterých jsme mysleli, že jsme je již zapomněli: umíme najednou sestavit a pouštět draka, dosud dokážeme obstojně bruslit, víme jak vzniká bouřka a můžeme to dokonce vysvětlit; máme dost trpělivosti při přípravě vánočního cukroví (s dětmi), ale málo, abychom vyhráli při mikádu.
Vychovávat děti je samozřejmě také náročné. Stačí vzpomenout všechny ty bezesné noci – nejdříve má novorozeně bolesti, potom mu rostou zuby, má špatné známky ve škole, nebo se toulá po nocích s kamarády. Určitě si občas přejeme mít víc síly a méně starostí, ale potom se podíváme na své děti a víme:
Nevzdáme to – být rodičem je jedinečné a skvělé!
Kdo má děti má všeho víc:
Víc podnětů, víc radosti, více starostí, víc síly, víc života…