Červená karkulka tak trochu jinak…

Pohádky nás provázejí od dětství. Obvykle dobro zvítězí nad zlem a zlo bývá potrestáno. Ale zamýšleli jste se někdy nad krutostí pohádek? Je chování kladného hrdiny stoprocentně správné? Napadlo vás někdy, jak by se činy některých pohádkových hrdinů posuzovaly v dnešní době? Myslíte, že by hrdinové byli stále považováni za hrdiny? Nehrozil by jim v reálné současnosti dokonce trest podle platných zákonů?

Když se blížily synovy 2. narozeniny, usoudila jsem, že je nejvyšší čas zavést nový večerní rituál, čtení pohádek před spaním. Ne že bychom do té doby „nečetli“. Prohlíželi jsme různá leporela, poznávali zvířátka, věci, činnosti.

V jednom hračkářství mě zaujala nabídka knížek známých pohádek od nakladatelství SUN. Desetistránkové leporelo ve tvaru chaloupky, plné barevných obrázků, prořezů oken a díky obrázkům vloženým do textu namísto některých slov, je do „čtení“ aktivně zapojeno i malé dítě. Moje volba padla na mé oblíbené pohádky z dětství, Červenou karkulku a Perníkovou chaloupku. Syn byl z dárků nadšený a hned první večer jsme začali společně číst.

Už při prvním čtení bylo jasné, že si v nakladatelství trochu pohráli a velmi výrazně změkčili děj pohádky o Červené karkulce. Vlk totiž babičku nesežere, protože se stihne schovat do skříně. A nesežere ani Karkulku, protože ta zase stihne utéct ven z chaloupky. Karkulčino volání o pomoc uslyší myslivec a zažene vlka puškou. Závěr znáte, na oslavu babiččiných narozenin přeci jen dojde…

Pár dní po prvním přečtení Karkulky mě napadlo odvyprávět ji tak, jak ji známe všichni… Ale v okamžiku, kdy jsem živě líčila první velké vlčí „chlamst“, syn hbitě přehodil deku přes hlavu a jen vyděšeně opakoval: „Ne, ne, ne, ne,…“ A tak jsem své vyprávění vrátila do kolejí, které už dobře znal.

Přesto mě při čtení začaly napadat otázky, jako například „Kolik je Karkulce asi let? Pustila bych řekněme šesti, osmiletou dceru samotnou pěšky do lesa? A bez mobilu?“ 🙂
V tom, že vlk neměl právě nejvybranější způsoby, se asi shodneme. Ale zasloužil si skutečně rozpárané břicho nacpat kamením a následně se utopit ve studni, když ho kamení převážilo? Nezasloužil nějakou humánnější smrt a předsmrtné zacházení? Ba co víc, když takto s ním zacházel myslivec?!? No budiž, vlk byl agresivní, jeho útoky byly předem promyšlené, patrně si zasloužil trest. Ale nebyla by tedy přesně mířená kulka (nebo smrtící injekce? A co takhle dohoda? Pokárání?) lepší a rychlejší? Mám vážné obavy, že přes dobrý skutek dvou zachráněných lidských životů (stejně je to zvláštní – být sežraná vlkem, ale stále být živá a celá) se myslivec dopustil týrání (!) na vlkovi.

A teď mi tedy povězte. Je myslivec skutečně hrdina nebo tak trochu sadista a tyran? 😉