Testy nebyly, co jsem si představovala, a i když jsem byla normálně provozu schopná – na kole – tak první testy dopadly úplně katastroficky.
Další byly lepší a lepší a dokonce i technické parametry jsem zvládla výborně.
Ve škole jako takové jsme se teoreticky učili nastartovat a uvést auto do chodu – dle učitele nám to mělo pomoci při startování, ale řekněte sami, kdo z nás aspoň jednou nenastartoval auto? :-), takže se to všem jevilo jako ohromná legrace psát, kdy mačkáme spojku a kdy plynový pedál. A že má auto zpátečku a několik rychlostních stupnů a že R znamená zpět. Mimochodem, obvykle si děláme legraci a zpátečce říkáme RAKETA… jako R…..
První jízdy na trenažeru byla obrovská legrace a opět se ve mně vzbudila touha sednout za opravdový volant a jet.
Což se mi v zápětí podařilo. Teda po překontrolování stavu oleje a kapalin jsem mohla na cvičáku poprvé rozburácet motor auta a nastartovat.
Teda řeknu Vám, paráda, nikdo v cestě, žádné křižovatky, jezdili jsme do kolečka jako tajtrlíci celé 2 hodiny. A do průkazky přibyla další jednička 🙂
Další den vše začalo opět cvičnou jízdou – cha brnkačka -ale pokračovalo provozem. První opravdu reálné křižovatky, stopky, přednosti, lidi a druhé auta, z kterých jsem začala mít strach. A taky první chyby.
„Jak držíš ten volant?“, předepsané „za 10 minut 2“ to tenkrát rozhodně nebylo. „Proč ho nedržíš oběma rukama, proč řadíš, když jsi v zatáčce,“ no klasické chyby začátečníka, a já jím byla, ale to věčné PROČ mi lezlo krkem a uchem. A taky když se na to dívám zpětně, řídit Favorita, který se rozpadal už při pohledu, nebyla žádná slast.
Když nastalo období zkoušek, byla jsem děsně nervozní, což o to, techniku jsem ovládala – stejně mi tam kdosi pomohl, klasické testy jsem měla odevzdané mezi prvníma a vzhledem k tomu, že mě připustili k jízdám, nejspíš dobře.
Ale jak měla začít samotná zkouška řízení v provozu, sevřel se mi žaludek i půlky a dostala jsem strach. No, klepala jsem se celou dobu zkoušky a bylo to znát. Když jsem zastavila, tak mi bylo řečeno, že žádný učenec z nebe nespadl, že se nemám bát a že si to zopakuju příště. Prý jsem vletěla do protisměru. Dobrá tedy.
Po týdnu jsem se dostavila opět. Mno, asi nejsem ten správný typ, ale vina tenkrát padla na mě. Prý jsem já blokovala cestu na křižovatce, chjo….. tak jem šla potřetí.
Jako v pohádce, byly 3 oříšky, Honza vysvobodil 3 princezny…. a já dělala po 3 jízdy.
Přes noc jako na potvoru napadl sníh a zmrzlo. A na mě u autoškoly nečekal známý rozpadající se Favorit, ale Seat Leon. Pohodlné autíčko…… 2 policisté, tedy 3, toho třetího jsem vezla na stanici… učitel autoškoly a já.
Auto bylo studené ale chytlo na poprvé…. jak šlo všechno zlehka, i ten volant…. posilovač se nezapře…. A tak uběhla opravdu chvilka, co jsem jela, a že jsem si tu jízdu užívala. Před stanicí mě zastavili a kupodivu mi gratulovali.
Huráááá, mám ho!!!!!!!!!!!!!
Dlouhou dobu jsem za volantem neseděla, ale teď jsem byla donucena a mooooc se mi to líbí. Teda Favorit rozhodně neřídím:-), ale autíčko s posilovačem, klasickou řadící pákou, protože s automatem bych se asi někde přizabila, a zatím si nikdo nestěžuje, ani manžel……