Tohle bylo poprvé, ale následovala spousta dalších, neméně vtipných scének. To třeba jednou v neděli, když jsme se všichni pozdě vzbudili (spíme s dětmi v jedné místnosti). Ríša otevřel oči a naprosto kouzelně pronesl: „Takhle zaspat, to se ještě nestalo“ (Králíci z klobouku).
Většinou není těžké uhodnout, z jaké pohádky replika je, protože Ríša se dívá vždy jenom na jedno DVD s pohádkami a to stále dokola třeba 2 měsíce. Normální člověk by z toho asi zblbnul, on je naprosto nadšený, spolu s postavami odříkává dialogy a napodobuje veškeré zvuky. Ale nejde o žádný super přednes. Zejména proto, že vlastně textům nerozumí, tak jednotlivá slova různě komolí. Asi jako bych já odříkala španělskou básničku, kterou bych se naučila podle poslechu nazpaměť, i když neumím španělsky ani slovo. Teď měl třeba oblíbeného Medvídka Pú, takže za mnou často chodí do kuchyně, postaví se trochu bokem, jako to dělá Pú, a ukazuje jako Pú na Prasátko: „Tohle je můj dům a chci abys šel pryč“. V Ríšově podání je to přesně: „Tohle je můj dům a ci, abys šel pyč“. Ano, vím, že to nemyslí vážně.
Závidím všem, co mají zdravé dítě, pro které když si přijdou do školky, tak se mohou zeptat „Jak ses měl?“, které odpoví na otázku „Co tě bolí?“ nebo „Proč pláčeš?“ Důležité otázky, ale Ríša je nechápe. Takže často pofňukává a já mu nemůžu pomoct, protože nevím, co mu je. Má tři roky, ale v tomhle jako by byl mimino. Z toho, jak autistické děti nedokáží vyjádřit, co potřebují, předpokládám, pramení jejich častý sklon k agresi vůči sobě nebo druhým. S ničím podobným naštěstí zatím nebojujeme, ale je mi jasné, že pokud nedojde brzy k výraznějšímu zlepšení naší komunikace, může to potkat i Ríšu. Taky bych byla frustrovaná, kdyby mi nikdo nerozuměl.
No a scénka s čápem a vránou? To je Ríšův první dialog se mnou. Tedy nejenom, že mi něco řekl, ale zároveň i smysluplně zareagoval na to, co jsem řekla já. Šli jsme kolem vrány, on se na ni zadíval a řekl: „Ahoj čápi“ (Maxipes Fík). Skoro jsem se nahlas rozesmála, ale podařilo se mi udržet vážnou tvář a nasadila jsem pedagogický tón: „To nejsou čápi, to je vrána“. A Ríša se hned nádherně opravil: „Ahoj vráno“. Jasně, je trochu děsivé, že si plete ve třech letech čápa a vránu, ale aspoň poznal, že to je taky pták. Podobně jsme si to vysvětlovali s holubem, já ho zase opravila a on druhý den, když jsme šli kolem holubů, řekl, už poučen ze včerejška: „Ahoj čápi, to nejsou čápi, to je holub.“ Tak na to už se nedalo říct nic.
Když jsme Ríšovi přáli k třetím narozeninám, nedíval se nikomu z nás do očí a vůbec asi nevnímal, co mu říkáme. Z toho mi bylo smutno. Ríša naštěstí oční kontakt někdy navazuje, zvlášť když se jedná o čísla a jiné jemu příjemné věci. Jako jeden z dárků jsem mu odkryla tajemství čísel od 80 do 100. Tehdy pozorně sledoval, jak jsem mu každé z čísel psala na tabulku. Napsala jsem mu je a pojmenovala pouze jednou. A druhý den už žadonil: „Napíšeme 88“ a taky „…napíšeme 99“. Zdvojená čísla prostě miluje.