Nemám prostudované žádné horoskopy ani jiné předpovědi na rok 2015, po těch se nejspíš budete muset poohlédnout jinde. Zajímaly mě hlavně vaše plány a představy, ke kterým jsem navíc přidala i jeden tip, jak si rok 2015 s dětmi co nejvíc užít.
Hned na Nový rok o půlnoci jsem vám položila otázku Jaký bude rok 2015 s vašimi dětmi? Ne, že bych v tu chvíli seděla u počítače. Naštěstí se tohle dá na VD připravit předem, takže jsem si v tu chvíli zrovna novoročně připíjela se svojí rodinou. Hlavou mi ale i tak problesklo přání, abychom si právě začínající rok všichni užili nejen ve zdraví, ale i pohodě a příjemné atmosféře.
A podobná přání jste dle očekávání měli i vy. Kdo by taky toužil po tom mít doma dusno, muset se neustále o něčem dohadovat a být v konfliktu se svými nejbližšími?
Těch všetečných otázek jsem v diskuzi proto pro jistotu položila víc, aby bylo o čem povídat. Některé z vás se svěřily s plány na hubnutí nebo alespoň udržení současné váhy. Těm bych doporučila třeba úterní článek od Ivety Novoroční předsevzetí: Zhubnout!, případně se můžete inspirovat i v loňské diskuzi Jídlo na prvním místě.
Objevily se i plány na letní dovolenou. Sama jsem jeden chtěla připsat, ale než jsem se ke komentáři dostala, všechno bylo jinak 🙂
Několikrát se objevilo přání, aby byl rok 2015 aspoň takový jako ten předchozí, který nebyl špatný. To mě trochu překvapilo, čekala jsem víc optimismu 😉 I proto jsem se výslovně ptala i na „plánované“ zázraky.
– A. Einstein –
Naštěstí se aspoň pár zázraků objevilo…
– Marinada –
… chtěla bych, aby jedné z nejbližších osob v mém životě zmizela velmi špatná diagnóza.
– andelinka –
Jiní naopak pro jistotu neplánují a nevyslovují žádná přání a nechávají se radši překvapit, co život sám přinese…
Od té doby, co neplánuji a na nic se netěším, jde život lehčeji, a i některé staré sny, hodně staré, se samy přibližují, a už je stačí trochu zaháknout a snad se udrží.
– danasi –
Jen si říkám, jestli to i přes ta případná zklamání není tak trochu škoda – jen čekat co přijde. Zdá se mi takový život hodně smutný, i když asi dokážu pochopit, že některé zkušenosti a zážitky člověka do takového temného kouta zatlačí a strach ho v něm pak i léta udržuje 🙁
Třeba by pomohla „happy tapeta“ 🙂
V tomto dome jsme stastna rodina, casto se smejeme, mame velke sny, jeden respektujeme druheho, pouzivame mila slova, vzdy si rikame pravdu, radi se objimame, rikame miluji te, nikdy se nevzdavame, dodrzujeme sve sliby, smejeme se a jsme blaznivi, delame veci jak nejlepe umime a kazdy den milujeme.
– meggi41 –
I když otázky mířily různým směrem, nejvíc mě zajímaly právě ty plány s dětmi a ve vztahu k nim, jak už napovídal název diskuze.
Jak už jsem zmínila, často se objevovaly výlety a dovolené. Většina diskutujících pojala plány a přání spíš globálně (někdo doslova myslel na celý svět ;-)), pro celou rodinu společně.
– Pavluschka –
Vyloženě vztahu s dětmi se týkala jen hrstka komentářů. Zdá se, že nejsme zvyklí plánovat i v této oblasti a zahrnovat ji do svého bilancování.
Je to pochopitelné a logické, nejsme na to zvyklí. Od dětství se nejčastěji setkáváme právě s plány na dovolenou, pořízení nového auta, bytu apod., co musíme zvládnout udělat (v práci i kolem domácnosti), kam zajet, co vyřídit, kolik můžeme utratit a kolik musíme vydělat. Zaměřujeme se spíš na měřitelné nebo „odfajfkovatelné“ věci.
Možná ale není od věci zamyslet se i nad tím, co se tak snadno nedá označit jako splněno a u čeho se může zdát, že nám to buď je nebo není dáno „a hotovo“.
Z vlastní zkušenosti vím, že často nejvíc pomůže uvědomit si, kde to vázne, a pojmenovat si, co vlastně chci zlepšit nebo čeho dosáhnout. Pouhým uvědoměním toho, co mi vadí a co chci mít jinak, je přinejmenším našlápnuto k řešení. No a zjištění proč, mi už připadá jako poloviční úspěch, ne-li rovnou vyřešený problém.
Zrovna včera se mi to opět potvrdilo, když jsem se vytočila při jednom (z mnoha) sesterských konfliktů našich holek. Odcházela jsem pak na plánované pochůzky do města totálně namíchnutá a cestou přemýšlela, co s tím. Ve chvíli, kdy jsem si konečně dokázala odpovědět na otázku, co mě na té situaci vlastně nejvíc vytočilo (byla to vlastně blbá shoda okolností, za kterou nemohla ani jedna z nás a kvůli které jsem nestihla nakopírovat něco, co jsem v tu chvíli beztak nepotřebovala a jen jsem si řekla, že než tu tiskárnu vypnu, tak si to nachystám) a hlavně proč mi to tak vadí (kupodivu vůbec ne proto, že to nemám vytištěné) bylo po naštvání i po problému.
No ale zpátky k těm plánům Co byste letos ve vztahu ke svým dětem rádi změnili?
– MartinkaMD –
Trápí mě, že Alešek je malinkej a kvůli miminku na něj nemám tolik času a trpělivosti. Až se musím někdy okřikovat v duchu, že po něm chci moc. Takže hlavně víc trpělivosti, který jsem měla vždycky málo. Bohužel.
– Teru –
Holky se nám poslední dobou začaly dost dohadovat, což mě velice mrzí, tak snad přijdeme na to, jak to změnit.
-MANKAš –
Slíbila jsem v úvodu také jeden tip. Ocenit by ho mohli právě ti, kteří chtějí změnit něco ve výchově a zapracovat na svém vztahu s dětmi.
Možná už tušíte, kam po předchozím povídání o dětech, zamířím. Řadě z vás jistě přijde naprosto přirozené klást si otázky, jež jsem zmínila ve svém příběhu ze včerejška. Pro mě samotnou je to v současné době pořád ještě úkol, který si musím připomínat. Samu od sebe by mě něco tak jednoduchého a zároveň účinného nejspíš vůbec nenapadlo. Musela jsem se to naučit a pořád se učím.
Třeba i vám přijde vhod 5timinutové video o tom, na co je třeba se zaměřit, když chceme, aby nás děti poslouchaly a bylo nám spolu fajn.
Podívejte se na tohle krátké video, vyplatí se to. Neslibuju, že vás těch 5 minut navěky zbaví odmouvání, křiku a sourozeneckých šarvátek. Možná ale postupem času ušetří mnohem víc než pouhých 5 minut zbytečného rozčilování. Ono totiž, jak se dočtete v závěrečných „titulcích“:
Rozkazovat, křičet a vyhrožovat je smutná a nevděčná dřina.
– K. Králová, Nevýchova.cz –