Všude tu smrdí PRÁCE.
Protože jste šikulové, snaživci, ale nejste milionáři, snažíte se vše dělat svépomocí. Něco s lepším výsledkem, něco s horším. Jakmile ovšem začnete na jednom rohu, na dalších třech se objeví něco, co prostě nesnese odkladu.
Jakmile se pustíte do zateplování stropu, zjistíte, že se vám pod štaflemi boří podlaha.
Jakmile zdvihnete ruku s kladivem, abyste přibili skobičku a pověsili obrázek, po úderu skobička zajede do omítky a naleznete ji na podlaze sousední místnosti.
Na jedné straně „to“ podepřete, na druhé vám „to“ spadne.
Ať se snažíte sebevíc, ať jste sebeschopnější v popírání logiky a fyziky, ať dokážete rozštěpit svou osobnost tak, aby zvládala více úkolů najednou, stejně máte pocit, že to nikdy neskončí..
Ono to nikdy také neskončí, jen je třeba tak honem nepropadat panice.
Nemáte možnost jiné volby.
Takhle rozebraný barák nikdo nekoupí za ty prachy, které jste do něj narvali. Nehledě na to, že váš domov je nejspíše zatížen hypotékou, což bývá při prodeji tak trochu problém.
Další „proti“ případnému prodeji je fakt, že to tu prostě MILUJETE.
No, a pak jsou tu ty děti, že jo, kvůli kterým to člověk vlastně všechno dělá…
Práce, to je vůbec taková zajímavá věc. Když to slovo vyslovíte, každý si pod tím představí něco jiného.
Někdo hodiny prosezené za počítačem. Jiný hodiny strávené za volantem. Někdo si představí nepříjemné zákazníky, nespolupracující pacienty, drzé žáky…
VY máte jasno. Pro vás je slovo PRÁCE synonymem pro krumpáč, lopatu, kolečko a hřebíky.
To, co provozujete mimo dny svého osobního volna, to považujete za zaměstnání, nikoliv však za práci.
Nikdo nikdy nebude správně rozumět vašemu pocitu konečného oddechu, když si v pondělí ráno sednete do kanceláře, byvši v bezpečné vzdálenosti od míchačky a vrtačky.
Nikdo, kdo na tom není jako vy, nepochopí, že si do zaměstnání chodíte vlastně odpočinout.
Odpočíváte však prakticky jen fyzicky, protože zatímco vrtáte již třetí plombu tohoto dne, či šijete „pětistýpadesátýpátý“ autopotah, váš mozek klidu nemá.
Kalkuluje, počítá, klesá a upadá do depresí.
Posouvá čas vpřed, či vzad, podle toho, jak byste to právě potřebovali.
Modlí se, „aby to ti úředníci schválili“, „aby to nespadlo“, „aby si nikdo nevšiml, že ten plot je trochu nakřivo“, „abychom už proboha tento měsíc mohli koupit to dřevo na zimu“, „aby na nás, pro letošek, místní energetický dodavatel pozapomněl s ročním vyúčtováním záloh“.
Zatímco vám kolega-kolegyně vypráví o tom, jak ho bolí zuby, zlobí děti, nejede mu auto, kam pojede na dovolenou, vy se usmíváte a kýváte (nebo mračíte a kroutíte hlavou – dle potřeby), a v hlavě vám běží: objednat písek, posbírat nářadí, přivrtat tu poličku, zavolat na obec, vykopat jámu, poštípat dříví, vyhrát milion…
Potíže s dětmi, nejezdícím autem či bolavými zuby, to už berete jako součást té klidnější stránky života a nechápete, na co si ty lidi vlastně stěžují.
Jednoho krásného pondělního rána, zrovinka právě po tom, co jste si zase v neděli ztrhali záda při snaze vykopat díry na plot, (zbývá vám jich ještě osmdesát devět) vás to napadne.
Co kdyby to udělal NĚKDO JINÝ?
Někdo, kdo má více času.
Někdo, komu práce voní. (Vám by také voněla, ovšem již tak nějak melete z posledního a už si nejste pomalu ani schopni sami uvařit kafe…)
Někdo, komu by se sice zaplatilo, ale ne moc…
Někdo, kdo by to mohl dělat i jindy než jen o víkendu…
Právě jste se dostali do stadia, ze kterého vás mohou vytáhnout jen osoby zkušené a znalé. Říká se jim pomocní dělníci na stavbě. Jsou to lidé, kteří umí od všeho něco, ale nikdy je nikdo k pořádné práci nepustil, tudíž za to nejsou nijak horentně honorováni.
Lidé, kteří u vás doma těch osmdesát devět děr vykopou ochotně a rádi a vás to nepřijde ani na tolik, kolik byste museli zaplatit např. bagristovi. Pro ně je to „melouch“, pro vás vysvobození.
Oni, na rozdíl od vás, vědí, jak se takové jámy kopou (ano, i TO se dá pokazit).
A vy si můžete v klidu pokračovat v práci, která vás sice „tolik nepálila“, ale taky nepočká… (Třeba vymalovat v kuchyni).
Posbíráte své úspory a najdete takovou skupinku lidí, kteří jsou toho všeho schopni.
Rozdělíte jim práci i ty úspory a po prvé v životě jdete spát s čistou hlavou.
V zaměstnání teď budete sice muset mnohem více makat, abyste si na ty pomocné pracovní síly vydělali, ale to vám tolik nevadí, protože pracovní činnost ve vašem bydlišti probíhá i v době, kdy sedíte v kanceláři .
Navíc, a to je pro vás zřejmě to nejdůležitější, je HODNĚ VIDĚT.
Nemusíte už čekat až na víkend, kdy se sedřete, abyste něco viděli, teď vám jen stačí se večer vrátit ze zaměstnání domů…
Máte pocit monarchy, hlavy rodu, kápa, za pár korun máte pod sebou lidi, kteří skutečně pracují…
Spokojenost je na obou stranách. Jak říkám – rozděl a panuj ((((-: