Tady jsou vidět blázni – Namaluj…

Nejeden z vás, poté, co se budete mořit s tím, jak moc řídká nebo hustá by měla být malta na omítky, si s povzdechem vzpomene na to, jak krásné by bylo, kdyby zedníci vydávali zednické kuchařky.Jak by to bylo krásné, zapojit míchačku, postavit se mezi vědra s vodou, pytle s cementem a hromadu písku s „kuchařkou“ v ruce…„Namaluj do toho pí..u, když se tam neudrží, máš to moc řídký.“
„Dej tam špetku toho a hektolitr onoho a za stálého míchání to vylij do kolečka.“
Takto se, bohužel, musíte smířit s poněkud svéráznými a kusými radami vašich šikovnějších kamarádů.

Když chcete „střihat“ nové omítky, nikdy to nezačínejte dělat tak úplně sami. Vždycky si, alespoň na začátek, přizvěte pár kamarádů, kteří vás budou zachraňovat, až se ty kilogramy mokrých omítek budou loupat se zdi přímo na vaši hlavu.

Nejdřív si to NAŠPRICUJETE. (To jako VY). Že nevíte, co je to špricování? (No, tak to jste pak, ani nechtějte vědět, KDE…)

Na našpicovanou zeď si naházíte „lajnu“ odspoda nahoru a pak do ní namáčknete omítník a „dáte to do vodováhy“ (to jako VY). Že nevíte, co je to omítník? (Taky TAM…)

Neklesejte na mysli, omítník je jenom taková hubená laťka a na každé pile vám jich za pár korun nařežou, kolik jen budete potřebovat.
Takže to dáte „do vodováhy“… Ehm, cože? Co to je vodováha? Tak to TAM jste už zcela jistě.

Nyní už je zcela jasné, že TAKHLE to tedy opravdu asi nepůjde. Každý obor, a že jich na svém domě vyzkoušíte nepřeberné množství, má svou vlastní „latinu“, svou hantýrku, svůj speciální jazyk. A ten, když neznáte…

Koho chleba jíš, toho píseň zpívej, se říká.

A také se říká, že každé řemeslo má zlaté dno. A ono ho opravdu má. Na vás je, jak na to dno dosáhnout a přitom nedosáhnout na dno své peněženky.
Na návštěvu řemeslníka, jakéhokoliv řemeslníka, musíte být náležitě připraveni.

Úplně nejhloupější nápad je, říci dotyčnému: „Já tomu vůbec nerozumím, udělejte to, jak myslíte vy.“ (To je, jako kdybyste mu řekli – tady máš prachy a mazej domů..)

To se můžete rovnou začít balit a shánět si podnájem někde v paneláku.

Protože špatně odvedená řemeslná práce je jako první kamínek v lavině. Křivá zeď, pak to padne, opravy, pojišťovna, další a další opravy, další a další úvěry… Je to začarovaný kruh.

NAŠTĚSTÍ, není všem dnům konec a snaživcům štěstěna přeje obzvlášť. Musíte sbírat informace, musíte dolézat, lichotit se, uplácet, chodit na „náhledy“ („náslechy“ jsou vám u řemeslných prací celkem k ničemu).

Dojíždějte ke svým kamarádům a pomáhejte jim zkřivit ty JEJICH omítky. VY se to u nich naučíte a doma to potom vystřihnete jedna báseň(((-:

Ale, jinak… Ona takováhle teoretická připravenost není vůbec k zahození. Když se rozhodnete řemeslníkovi dělat „pučmidráta“ či „podržtašku“, tak to vaši práci velice zrychlí. Když nebudete muset na příkaz: „Podej mi ty puc-háky!“ utíkat nejprve pro slovník.

Nejhlubší studnici řemeslných hantýrek, ze které můžete čerpat, naleznete v místním restauračním zařízení. Tam se slézají právě takoví kumštýři, jakými jste vy, s tím rozdílem, že oni už něco (alespoň trochu) umí a ví. A za pivo vám prozradí možná i číslo bot svojí babičky.

Nebojte se ptát, klidně ze sebe udělejte naprostého hlupáka. Jak jednou řekl můj profesor: „Je lepší bejt malej blbec ve třídě, než velkej blbec u matury…“ Pro vás platí: „Je lepší bejt malej blbec v hospodě, než velkej, platící blbec na stavebním úřadě…“

Ptejte se, zkoušejte, hledejte na internetu, kupujte příručky, čtěte… BUDE VÁS TO BAVIT. Musí…

Časem, a nebude to tak moc dlouho trvat, to budete VY, kdo bude sedět v hospodě nad pivem, které platil ten nervozní mladík, a budete to VY, kdo mu bude radit, aby do malty v míchačce namaloval prstem p…u a že když se mu tam neudrží, že to má málo hustý(((-: