Pokud si ráno, před čištěním zubů, nebudete muset prorazit dlaní vrstvu ledu v umyvadle (necháváte tam stát misku s vodou, kdyby trubky zamrzly, což dělají pravidelně…), budete tento den považovat za víceméně teplý a budete mít pocit šťastlivce, který právě vyhrál první v loterii.V zimě vůbec zuby vašich nevinných romantických představ narazí na ledovatě zaťatou pěst ztuhlé – smrtící reality.
Ledové květy na sklech vašich oken JSOU romantické. Realitou JE tlustá námraza, která způsobí, že když trhnete oknem, abyste ho otevřeli, minimálně ho vysadíte z pantů.
Romantické jsou zimní večery, kdy sedíte u krbových kamen, venku TO padá a v komíně to hučí. Realita je taková, že když TO v komíně hučí, tak to taky rychle VYHUČÍ a vy jdete sice spát skoro nazí v krásných dvaadvaceti stupních, ale probouzíte se do ledových osmi a to ještě, když je mírná zima.
Pocukrované střechy okolních chaloupek vypadají TAAAK romanticky, jako z Ladových obrázků. Reálné ovšem je, že až ráno budete řádně načančaní spěchat na veledůležitou pracovní schůzku, ta lavina, co sedí na střeše, má namířeno právě za váš KRK.
Romantické jsou představy o tom, že ve sklepě je v létě chlad a v zimě teplo – což je ideální pro tu JEDINOU lahev archivního vína, kterou jste dostali k výročí svatby od švagra. Ve skutečnosti se už ale asi ke své lahvi (kterou se odhodláte vypít na ex hned po prvních mrazivých dnech) nikdy v životě nedostanete. Protože stejně tak příjemné prostředí, jaké sklep vytváří pro vaši Lahev, vytváří i pro ty desetitisíce PAVOUKŮ, dosud neobjeveného druhu, kterým se ve vašem sklepě náramně daří a líbí. Přežívají jen díky kanibalismu a na světlo světa vylézají, jen když potřebují přečkat období, než se vylíhnou další mláďata – potencionální zásoba potravy. Ačkoliv jste až dosud arachnofobií netrpěli, po první návštěvě sklepa v zimě, kdy jste došli nejdál na první schod, máte divoké sny a závidíte Američanům jejich zvyk zavírat své domy do igelitových stanů těsně před tím, než jsou domy naplněné smrtícím JEDEM (tuším proti termitům).
Romantická je představa sedláka středního věku, sportovní postavy, ŽELEZNÉHO zdraví, jak za jasného, mrazivého zimního rána s úsměvem na rtech štípá velikananánskou sekerou na dvoře špalky dříví. Sekera ZAJÍŽDÍ do dřeva jako nůž do másla, od úst mu stoupají obláčky páry, úhledně naštípané třístičky se vesele řadí to úhledných hromádek u sedlákových nohou. Po dvou minutkách lehounké práce se lehce sehne, sebere náruč vonícího dřeva, párkrát zadupe, aby mu z gumových holinek opadal sníh a voně čerstvým vzduchem a smolou vejde do VYHŘÁTÉ seknice.
Realitou jste VY. Ač pětadvacetiletí, vypadáte na sto. Ještě jste si ani (po předchozích zkušenostech) nedali ranní kafe ani cigáro. Svaly se vám třesou zimou, žaludek se svírá nezvyklou námahou. Nozdry se vám slepují mrazem. Oči vám oslepuje ta zas… běloba všude kolem. Za krk vám kape ze střechy a na zadek vám tahne (zase jste si ty tepláky přetáhli přes pyžamo příliš ledabyle). Špalek na štípání dříví se vám každou chvíli kácí k nohám. Malinkatá „fiskarska“ se vždycky zakousne do poloviny přemrzlého špalku a pak to půl hodiny páčíte. Třístičky máte tak akorát za nehty, špalky se vám úhledně rovnají přímo na špičky vašich opantoflovaných nohou. Po půl hodině neskutečné dřiny PADNETE na kolena, protože jste si přišlápli šňůru od županu, posbíráte nejblíže se válící kousky přemrzlého dřeva a opatrně vykročíte k domovu. Po cestě vám několikrát na námraze ujedou pantofle a na kost zmrzlí a neuvěřitelně „nastartovaní“ dobruslíte s promáčenými rukávy a přemrzlými prstíky do studené kuchyně, kde na vás vyplazují jazyk kamna s narvaným popelníkem (důvod, proč budete muset jít na dvůr znovu).