Na druhou stranu nutno podotknout, že stát sice podporu neposkytuje, ale také neomezuje lidi, kteří pracovat chtějí. Mexičané si třeba otevřou malý krámek, dělají průvodce po památkách. Na výletě v horách nás provázel asi patnáctiletý klučina, který říkal, že chce být učitelem. Peníze nedáváte někomu, kdo sedí celý den doma, ale tomu, kdo vám umyje auto, nabídne nakrájené ovoce, chlazený nápoj, nebo aspoň drobné zboží, jako žvýkačky a zapalovače, ruční práce. Žebráky jsme viděli jen v turisticky atraktivních oblastech stejně jako u nás.
Nebo rodičovství. U nás řeší vláda problém, jak zvýšit porodnost, aby náš národ nevymíral. Takže rozdává, i když není moc z čeho. ( Na naše miminko v tuto chvíli připadá 71 000 Kč státního dluhu). V Mexiku je životní úroveň nižší, ale normální je mít tři děti (na venkově více) a bez státní pomoci. Nedostávají ani porodné, ani mateřskou, ani rodičovský příspěvek, dokonce nemají ani snížené daně. Takže jak se o sebe dokážou postarat?
Základem je rodina, která je pro Mexičany téměř posvátná a drží pohromadě velice pevně. Normální je, že rodiče a příbuzní bydlí když ne ve stejné ulici, tak ve stejném městě. Pravidelně se navštěvují a rodinná střetnutí nejsou nudné čajové dýchánky. Rodiče podporují ekonomicky děti v mládí a ti jim to zase oplácejí ve stáří, protože úroveň starobních důchodu je také velice nízká. Takže pevné rodinné svazky jsou i velice praktické a mají podobnou funkci jakou má u nás stát: Když se mám ekonomicky dobře, je třeba se podělit, když jsem na tom špatně, někdo mi pomůže.
Po těchto zkušenostech mi náš sociální systém připadá dostatečné štědrý, občas i demotivující. Lidé, kteří chtějí založit rodinu, ji mají i ve značně skromnějších podmínkách než vyžadujeme my.