Začnu od začátku… v květnu jsem maturovala a práce tak nějak nebyla, nebo jsem spíš nechtěla??? Rozhodla jsem se, že bych mohla zkusit au – pair. To je hlídání dětí za peníze v cizině. Naučím se jazyk, budu hlídat děti, které mám moc ráda, a něco zažiju – takové jsem měla představy. Teď, s odstupem času, si říkám, jaké jsem měla naivní vyhlídky…
S dovolením mamky jsem si vybrala peníze z pojistky, kontaktovala jsem agenturu, která se tím zabývá, a začal dlouhý proces, než jsem mohla odjet. Potřebovali dva anglicky psané dopisy od lidí, kterým jsem hlídala děti. Tak jsem posháněla od známých, odeslala a čekala. Koupila jsem si velký slovník, zjišťovala jsem, jak tam vůbec pojedu a prostě jsem se připravovala na cestu.
Když mi přišel dopis od rodiny, která by mne eventuálně přijala, louskala jsem ho pár dní. Nabízeli mi, abych se starala o 3-letého chlapečka, vodila ho do školky a dělala běžné domácí práce. Vyžadovali ode mne telefon, že si se mnou „pohovoří“ a zjistí moji úroveň angličtiny. Nemusím ani popisovat, jaké jsem měla smíšené pocity, když u mojí babičky zazvonil telefon a byli to oni (my jsme pevnou linku neměli). Pokecala jsem si, teda aspoň jsem si to myslela, a tak mi nic nebránilo odjet. Pravidelné odjezdy do Londýna byly z Prahy. Už nevím, kdo mě tam odvezl, ale pamatuju si mamku, která brečela, když jsem odjížděla. Bylo to poprvé, kdy jsem takhle daleko odjížděla od rodiny…
Plná ideálů jsem po dlouhodobé jízdě busem přijela do předměstí Londýna, kde mě měla čekat již zmiňovaná rodina. Původně jsem měla přijet asi o dva dny později, ale rodina měla cestu do Londýna a tak jsem odjela dříve. Píšu to proto, protože v Londýně na mě nikdo nečekal. Rodina se prostě spletla a bylo to. Volala jsem do agentury a bylo mi do breku. Sotva jsem se dorozuměla, ale naštěstí tu agenturu řídil Čech. Bylo mi oznámeno, že musím jít na vlakové nádraží, koupit si jízdenku a jet pár zastávek do vesnice, kde na mě budou čekat. No u nás v Čechách by to nebyl problém, ale v cizině, kde jsem nikoho neznala… všude různé rasy a já se klepala jak ratlík. Zvládla jsem to a přijela jsem k rodině. Zdáli se mi fajn, začátek byl hrozný a dorozumívali jsme se s pomocí slovníku. Angličtinu jsem se učila myslím pět let, ale pořád to nestačilo… Po 14 dnech v rodině mi agentura oznámila, že mě rodina nechce a jestli se hned nechci vrátit zpět, tak mě dají k černošské rodině.
Tak mě vykopla ta první rodina, aniž by mi to řekli do očí, nebo se o to možná snažili, ale já jim nerozuměla. U té první rodiny jsem toho měla dost na úklid, měli docela velký barák, hezkou zahradu. S klukem jsem si opravdu rozuměla, asi si mě i oblíbil… Pamatuji si na jejich čaj o páté, kdy do čaje dávali mléko. Na první chuť síla, ale pak jsem si pomalu zvykla.
Takže když jsem se ocitla u té černošské rodiny, zhrozila jsem se. Černocha na ulici jen tak nepotkáte a tak jsem se dlouho divila… Měli celkem tři děti, dvě starší holky a malého, snad dvouletého chlapečka. Měla jsem každé ráno na starost odvést je kousek do školy a pak celý den hlídat malého. Pak je ze školy přivést. Nebylo to tak zlé, ale všude špína, bordel, myši… Jo myši – jednoho dne (to bylo krátce po nastěhování do své světničky) jsem slyšela jakoby hlodání. Napadlo mě, že to může být myš, strašně jsem se bála, věci jsem si dala nahoru, aby na ně nemohla. Jednou jsem myš viděla, jak se prochází přes kuchyni.
Jídlo – to byla taky síla. Já jsem jim tam nevařila, u nich jsem to neměla v popisu práce. Jednoho dne jsem měla hlad a tak jsem slídila, co bych si vzala v domě. Našla jsem banán – no myslela jsem že to je banán, ale je to takový zvláštní druh podobný banánu a oni to myslím opékají na ohni, ale opravdu už nevím, je to už spoustu let. Tak jsem se moc nenajedla.
Holky se mi snažily porozumět, ale bylo to marné. Prostě jsem to nevydržela, do školy jsem tam ani nezačla chodit, nebyl čas. Kapesné na tu dobu jsem měla dobré – jak u první rodiny, tak i u černoušků. Bylo to necelých 6000,- za měsíc. Na mladou holku dobrý.
Stýskalo se mi po mamince, jazyk mi nešel, nikoho jsem neznala, brečela jsem. Prostě jsem slaboch a tak jsem se po necelém měsící stráveném v Londýně rozloučila s rodinou, řekla jsem důvod, že se mi stýská a odjela jsem domů.
Nyní (s odstupem 9 let) si říkám, proč jsem tam nezůstala? Uměla bych perfektně jazyk, možná bych se tam třeba i vdala, kdo ví? Ale v té době mi bylo krátce 20 let, byla jsem nezkušená. Říkám si, proč jsem nezatla zuby a prostě to nevydržela? Ale teď mám jiné názory, něčím jsem si prošla a mám na to jiný pohled, než skoro před 10 lety.
Každý udělá v životě chybu, kterou si pak vyčítá, možná tohle byla ta moje osudová, ale kdo ví…
Moje mladší sestra po nějaké době odjela taky do Londýna, ovšem vydržela tam skoro dva roky. Vrátila se ale zpět do Čech. Ale ona je jiná než já, živější, zcestovatělejší… Je to živel.
Moje starší sestra odjela do Německa jako první z nás a je tam už přes 10 let. Našla si tam manžela, porodila syna a sem jezdí 2x do roka.
Nevím, jestli bych vydržela tak dlouho nevidět mamku, jsem taková lítostivá, mazánek…
Ale každopádně to byla zkušenost, i když krátká. A snad mi to do života něco trošku dalo.