Před pěti lety jsem věděla jen o činnosti Katolické charity, která nabízela děti v Africe a Indii. Budu upřímná, ani o jednom jsem neměla valné mínění. Šéf byl Ind, který se mnou odmítl sedět v jednom autě, Afrika mi připadala jako kontinent plný beznaděje, ze kterého všichni vzdělanci prchají.
Pak jsem si jednou koupila knihu Olgy Vilímkové Učitelkou v Peru, o které už jsem zde psala, a o zemi bylo rozhodnuto. Dítě jsme si nechali přidělit a dostali jsme malou školačku Alicii.
Každý rok dostáváme několik dopisů s obrázky, případně fotkami, a také vysvědčení. Alicia je vždy moc vděčná za to, co pro ni děláme. Z mého pohledu fakt nic moc, jednou za rok převedu peníze na účet a donutím partnera, aby sepsal dopis ve španělštině. Alicia to ale vidí jinak a možnosti vzdělání si moc váží. Dnes jsem zaplatila další částku, trošku vyšší než obvykle, ale za pět let naše holčička vyrostla a už začala chodit na střední školu.
Co nás vlastně oba přesvědčilo? Stránky o Inka fondu jsou tady . Už z úvodního povídání je jasné, že se jedná o činnost dobrovolníků – nadšenců, kterým věřím. Paní Vilímková v Peru žila a místní poměry zná. Pravidelně tam jezdí. Navíc teď je možné adoptované dítě i navštívit. Další informace o fungování nadace jsou v nádherné knize Peru – děti Inků (výtěžek z prodeje knihy jde také ve prospěch nadace). Autorka nic nezastírá a kromě úspěchů se zaměřuje i na neúspěchy. Z činnosti nadace mám velmi dobrý pocit, žádný červíček pochybností o volbě se doteď neobjevil.
Ještě bych ráda zmínila, že je v rámci nadace možné nejen na několik let adoptovat dítě (projekt Sonkoča), ale také pomoci jednorázovým příspěvkem, který je použit na nákup učebnic, pastelek a jiného vybavení pro školy (projekt Venkovská škola).
A komu společně pomohou Vaše Děti?