A padá a padá…

Podzimní dny přicházejí ve znamení chlácholivého klidu. Dřevo ani uhlí „neděláte“, buďto jste ho už koupili, nebo na něj ještě nemáte. Na baráku toho mnoho k dělání není, venku podzimní plískanice a uvnitř pochmurné tlumené světlo, které vás uspává už od okamžiku, kdy jste ráno otevřeli oči…Zmůžete se sem tam na nějaký ten menší „šolich“ jako vymalovat chodbu, pověsit obrázek, umýt auto.

Jste spokojení, protože nemusíte nic dělat, protože NEMŮŽETE.
Podzimní tvář přírody se na vás přívětivě usmívá a nutí také vás připravovat se na zimní spánek.
Ze stromů na vaší zahradě spadne každou hodinu šedesát listů. Víte to přesně, počítali jste to.
Jednou-dvakrát jste to zkusili shrabat. Pak jste se na to vykašlali. Ono TO do jara počká…

Padá listí, padá déšť, padá všechno…
Na ostatní obyvatelstvo padá podzimní deprese, na vás padá postupný, plíživý pocit neskutečné ospalosti. Příjemné ospalosti.
Máte pocit, že si můžete, alespoň na chvilku oddechnout, než to všechno začne na novo.

Sedíte u roztopených kamen, v ruce šálek čaje, vaše děti na koberci usínají nudou a vy se díváte z okna a počítáte padající listy.
Jeden, druhý, třetí…