„Mami prosím, kup mi křečka.“ Tak tuto větu jsem poslední dobou slyšela čím dál tím častěji. Na otázku, kdo se o něj bude starat a čistit ho, zazněla vám všem jistě známá věta: „No přece já“. Dokonce, když jela k babičce na víkend, nakoupila tam vše potřebné…Rozhodli jsme se tedy zkusit vyhovět prosbě 12leté dcery. Babička půjčila akvárko a jeli jsme. Při cestě autobusem jsme rozhodli, že jednomu by bylo smutno, tak koupíme rovnou dva. Jenže jak poznat samici od samce, když je křeček tak malý?
Zašli jsme do Zverimexu a zeptali se prodavače, zda-li se dá poznat, jestli je to holka nebo kluk. „Bohužel ne, jsou ještě moc malí.“ Tak jsme se rozhodli to risknout a prostě si dva vybrat. Jednoho vybrala dcera a druhého já. Jeden byl malinký a ten druhý jednou takový.
Tím by mohl můj článek skončit, ale má trochu jiný konec.
Po 14 dnech malý křeček vyrostl do neuvěřitelných rozměrů a světe div se, miminka jsou na světě. Dcera má samozřejmě velikou radost, ale my už tak nadšení nejsme, sami jistě znáte jaký je problém takové křečky někam dát, nebo prodat. Zverimex je většinou takovými tvorečky přecpaný.
No, snad se nám podaří se jich důstojně zbavit, nedokázala bych totiž ublížit ani takovému mrňouskovi, jako je křeček džungarský.