Před nedávnem jsem začala hledat lidi s podobným osudem jaký žijeme my: máme jazykově smíšené manželství a naše děti vychováváme dvoujazyčně. Bohužel bylo mé hledání zatím neúspěšné a tak se pokusím naši „slepenou“ rodinu představit trochu blíže.
Vor kurzer Zeit habe ich einen Aufruf gestartet, in dem ich Leute suche, die wie wir in Mischehen leben und ihre Kinder zweisprachig erziehen. Nejdříve asi nás – rodiče – Susann (33), Němka a Jiří (32), Čech. Seznámili jsme se před osmi lety a docela brzy jsme zjistili, že mezi námi vzniká něco zcela zvláštního. Mezi námi však leželo téměř 800km! Po dlouhém roce dojíždění, radostných shledání a smutných loučení, nesčetných dopisech, dlouhých telefonátech a úvahách o naší společné budoucnosti jsme se rozhodli situaci řešit. A jelikož nám už dávno bylo 18 a zamýšleli jsme založit společnou rodinu a mít spolu děti, chtěli jsme bydlet společně. Proto jsem se v létě 1998 z lásky a taky trošku s očekáváním dobrodružství přestěhovala do Brna. Žili jsme spolu, hodně cestovali a poznávali a taky pracovali.
Následující rok jsme se vzali, spřádali další plány do budoucna, těšili se na děti, a přesto jsme byli docela překvapeni, když jsme již záhy po svatbě zjistili, že již brzy budeme tři. S narozením syna na Vánoce 1999 se do „velkého dobrodružství“ našeho volného a svobodného života vloudila také vážnost a zodpovědnost, kterou jsme za toho malého človíčka měli.
Když se nad tím zamýšlím, nikdy jsme vlastně vážně neuvažovali o přestěhování do Německa. No a teď tady bydlím tak dlouho, že mé stěhování zpět už nepřichází v úvahu.
Naše děti (k synovi se nám v lednu 2004 narodila dcera) jsou od prvního dne svého života vychovávány dvoujazyčně. Tzn., že manžel s nimi mluví pouze česky a já výhradně německy. Synovi je již pět let, je zcela dvoujazyčný a cítí se v obou zemích (Německo i Česko) doma. Dcera toho sice dosud mnoho nenamluví, ale očividně v obou jazycích rozumí, co po ní chceme. Přes to všechno si myslím, že domovem našich dětí je Česká republika, a že sem patří. Tady chodí do jeslí, do školky, tady budou již brzy chodit do školy, žijí zde jejich kamarádi…
A co je se mnou? Po sedmi letech v Brně mluvím docela obstojnou češtinou a myslím, že v rodině, v práci a ani mezi přáteli již dlouho nejsem „cizinka“. Na jedné straně jsem se přizpůsobila podle mne typicky českému klidu, někdy snad až lhostejnosti, a jsem nyní mnohem, mnohem klidnější a vyrovnanější. Na druhou stranu musím přiznat, že dosud neumím uvařit jediné typicky české jídlo. Zároveň trvám na slavení všech německých svátků, narozenin atd.
Po tolika letech tady se zde cítím velmi dobře, i když mi hodně chybí mí němečtí přátele a jejich děti. Za celých sedm let se nám nepodařilo seznámit se s žádnou jinou česko-německou rodinou. Pro naše děti by bylo hezké, kdyby si občas mohly hrát s německy mluvícími dětmi a také mě by potěšilo, když bych každodenní hovory nemusela vést stále v „cizím“ jazyce.
Pokud se nacházíte ve stejné situaci, nebo máte přátele, kteří jsou na tom podobně jako my (jazyk ani národnost nehrají roli), prosím, ozvěte se nám.
Vor kurzer Zeit habe ich einen Aufruf gestartet, in dem ich Leute suche, die wie wir in Mischehen leben und ihre Kinder zweisprachig erziehen. Mein Mann ist 32, Tscheche, ich bin Deutsche, 33. Vor fast genau 8 Jahren lernten wir uns kennen und merkten ziemlich schnell, dass zwischen uns beiden etwas ganz Besonderes besteht.
Zwischen uns lagen aber auch fast 800 km! Nach gut einem Jahr Hin- und Herfahrerei, Vorfreude, Trenungschmerz, unzähligen Briefen, stundenlangen Telefonaten, Liebesfreude und Liebesleid, mussten dann Nägel mit Köpfen gemacht werden. Da wir beide nicht mehr 18 waren und die Gedanken doch recht intensiv um eine gemeinsame Familie und vor allem um Kinder kreisten, zog ich im Sommer 1998 der Liebe wegen und auch ein bißchen aus Abenteuerlust nach Brno.
Wir lebten zusammen, reisten und unternahmen viel, waren ständig unterwegs und arbeiteten viel. Wir heirateten, schmiedeten Pläne und waren sehr überrascht als unser erstes Wunschkind sich gleich nach der Hochzeit anmeldete.
Mit der Geburt unseres Sohnes Weihnachten 1999 kam in das große „Abenteuer“ Tschechien und die Leichtigkeit unseres Lebens der Ernst und auch die Verantwortung, die wir für diesen kleinen Menschen tragen.
Nie wurde in unserer kleinen Familie ernsthaft darüber nachgedacht, eventuell nach Deutschland zu gehen. Tja, und nun lebe ich schon so lange hier, dass ein Zurück für mich nicht mehr in Frage kommt.
Unsere Kinder (zum Sohn gesellte sich im Januar 2004 auch die Tochter) werden vom ersten Tag ihres Lebens an konsequent zweisprachig erzogen. D.h mein Mann spricht mit den Kindern nur tschechisch, ich nur deutsch. Der Sohn ist mit seinen 5 Jahren komplett zweisprachig und fühlt sich sowohl in Tschechien als auch in Deutschland zu Hause. Unsere Tochter spricht zwar noch nicht viel, versteht aber in beiden Sprachen problemlos. Trotz allem denke ich, dass die Heimat unserer Kinder Tschechien ist und dass sie hierher gehören. Hier gehen sie in die Krippe, in den Kindergarten, hier werden sie zur Schule gehen, hier leben ihre Freunde.
Und was ist mit mir? Nach sieben Jahren in Tschechien spreche ich ganz ordentlich tschechisch, bin in unserer Familie und im Freundeskreis, auch auf der Arbeit, schon lange nicht mehr der „Exot“. Einerseits habe ich viel von tschechischer Gelassenheit übernommen und bin viel ruhiger geworden, andererseits kann ich bis heute kein tschechisches Gericht kochen und bestehe auf meine deutschen Feiertage, Kindergeburtstage usw.
Ich fühle mich hier sehr wohl, vermisse meine deutschen Freunde und deren Kinder aber sehr.
In sieben Jahren ist es mir leider nicht gelungen, eine andere deutsch-tschechische Familie zu finden. Für unsere Kinder wäre es schön, deutschsprachige Spielkameraden zu haben und auch ich würde mich freuen, wenn ich eine normale alltägliche Unterhaltung nicht immer in der Fremdsprache führen müsste.
Wenn Sie in einer ähnlichen Situation leben wie wir (Sprache und Nationalität spielen nicht die Hauptrolle) oder Sie eine solche Familie kennen, melden Sie sich bitte.