Co bude dnes dobrého?

Jedna moje nová internetová přítelkyně (ahoj Vando) si bláhově myslela, že u mně načerpá inspiraci na zdravý, výživný, chutný a pro děti vhodný oběd. Vařila jsem zrovna těstoviny, tedy nejdřív delší dobu jen vodu, neboť mušle jsem zapomněla při pobíhání mezi dítětem, plotnou a počítačem nasypat. Mohla jsem se vymluvit na pozdní příchod z plavání a byla by to ostatně i pravda. Ale nemůžu se na plavání vymlouvat každý den, a tak jsem raději šla s pravdou ven. Zkušené a dobré kuchařky, prosím raději nečtěte dál.V mé dívčí fantazii byl paradoxně obraz mé budoucí rodiny většinou situován do kuchyně k prostřenému stolu, dítka si spokojeně hrála u mých nohou, zatímco já jsem připravovala lahodnou krmi svému milovanému muži a ratolestem. Zřejmě jsem tu vizi převzala z nějaké starší knihy či romantického příběhu.
Realita mě bohužel směřovala někam úplně jinam. Školní jídelna ve mně vypěstovala opravdovou nechuť prakticky ke všem tradičním českým pokrmům. Navštěvovala jsem stejnou družinu celých 12 let a obzvlášť rozplizlé knedlíky s podivnou omáčkou nemusím. Ani levná menza kulinářskými zázraky nehýřila a v práci jsem za stravenky vybírala jídla už nejen ze značně omezené škály, ale navíc ještě i s nízkým finančním stropem. Svůj jídelníček jsem opravdu smrskla.
Držela jsem se i zásad zdravé výživy, tedy alespoň v tom, co nejíst. Máte pravdu, nejedla jsem skoro nic. V podstatě přežívám díky čokoládě.

I u nás doma se samozřejmě občas vařilo, do manželství jsem tudíž šla s receptem na pečené kuře a řízky.
Ještě když jsem chodila do práce, nějak jsem naše víkendové menu pro dva stloukla, ačkoli to asi nikdy nebylo úplně podle manželových představ. On je ze srdce Hané, já ze Sudet a naše stravovací zvyklosti se stále úspěšně míjí. Internát mému muži naopak zase naprosto znechutil například pomazánky, tj. něco, co jsem ještě připravit zvládala a měla jsem dokonce i v oblibě.
Pomalu a těžce dáváme dohromady náš domácí jídelníček a naše kuchyně je opravdu netradiční a málo česká.

Každý den stojím před závažným problémem, čím nakrmit své dítě. Jak uvařit zdravě, pestře a chutně a příliš se mi to nedaří. Hlavně pestře a ještě s minimem času a příprav.
Libásek je naštěstí docela zeleninový strávník, maso si někdy dá s chutí a někdy za škraní udělá z kousků karbanátek, takže jsem od každodenní konzumace zvířat bez výčitek upustila.
Snaha o zdravý pokrm často naráží na mou malou kuchařskou zkušenost a schopnost předvídat. Polévku přehustím pohankou téměř k nepoživatelnosti a podobně.

Ruku v ruce s vařením jde nakupování. Co budu vařit začnu řešit někdy opravdu až v akutní fázi hladu a je nabíledni, že s tímto přístupem toho doma moc nenajdu. Předem připravený a promyšlený jídelníček je u mě stále někde za hranicí sci-fi.
Už jsem podnikla první záchranné kroky, opsala si několik dětských receptů, pověsila je na ledničku a třeba bramboračku už s úspěchem vařím i bez papíru. Díky za návody, Petruško.

Těším se na jaro a na léto a nejen kvůli té hrozitánské zimě, ale hlavně: bude zas co jíst. A bez vaření!